Číslo 9 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Veronikou Žilkovou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Veronika Žilková, herečka

Pozoruje-li vás člověk, když hrajete, řekl by, že jste se pro herectví narodila.

No vidíte, a já jsem herečkou být nechtěla. Šla jsem studovat tanec, chtěla jsem být tanečnicí.

Ale přihodilo se to…

Nejdřív jsem studovala na Filozofické fakultě UK výchovu a vzdělávání dospělých a chtěla jsem být sociální pracovnicí. Ale nelíbilo se mi tam. Ne že by byl špatný ten obor, ale všechno bylo tak politické. Studovala jsem na počátku osmdesátých let a k samotné psychologii a pedagogice jsem se ani nedostala. Jako by socialistický člověk nesměl mít duševní problémy. Byla jsem z toho dost otrávená. V té době jsem tancovala a hrála na flétnu v souboru Chorea Bohemica a hrozně jsem hledala nějaký obor, kde bych mohla tanec uplatnit. Potkala jsem Františka Skřípka, nyní ředitele divadla v rodišti Adiny – Mladé Boleslavi, a on mi řekl: Tanec na vysoké? Jedině tak DAMU, ale bohužel je tam k tomu herectví, musíš udělat přijímačky. Nebrala jsem herectví moc vážně a těšila se na pohybové předměty. Jenže potom se mi to vymklo z rukou.

Na DAMU se lidé hlásí i několik let a vám se to podařilo napoprvé. Ale skoro to vypadá, že vás to nijak nenadchlo.

Ano, dostala jsem se na první pokus, asi jak mi na tom nezáleželo... Tak to v životě prostě je. Na čem vám vůbec nezáleží, to vám vychází, po čem toužíte, nevyjde.

Ve vašem ročníku se sešla velmi silná herecká generace – Roden, Chýlková, Holubová, Cibulková, to jen namátkou.

To je pravda, a přesto nás chtěli v prvním ročníku rozpustit pro nedostatek talentu. Tohle mi přijde vždycky absurdní, a proto strašně držím palce mladým lidem. Někdo je v patnácti úspěšný a v pětadvaceti se upije, někdo začne dobře hrát třeba ve čtyřiceti. Ono to souvisí s tím, co člověk zažívá. Ne všechno se dá v určitém věku zahrát, protože zážitky, které herectví obohacují a dávají mu rozměr navíc, jsou důležité, a pokud si člověk něco neodžije, nemůže pořádně hrát.

Prý jste dostala nabídku na stálé angažmá ještě během studií. To asi není příliš obvyklé, že?

Ve třetím ročníku mi bylo nabídnuto angažmá v Divadle na Vinohradech s tím, že bych si čtvrtý ročník dodělala jako stálá členka jeho souboru. To se takzvaně velkým talentům tehdy nabízelo. Byla to obrovská šance. Jenže se stalo několik věcí. Zaprvé jsem o prázdninách otěhotněla. Ale ještě před prázdninami jsme byli se školou na festivalu v Portugalsku a jedna kolegyně mě po návratu udala, že jsem se tam stýkala se členy fašistické strany. Pravda byla taková, že jsem se tam zamilovala do jednoho studenta, který nosil tradiční černý univerzitní stejnokroj. Vyhodili mě ze školy a měla jsem zákaz činnosti.

To se nedalo nějak vysvětlit?

Tehdy? Nakonec mě zachránilo těhotenství. Vyhazov byl změněn na podmínečné vyloučení. Bylo mi taky řečeno, že když vstoupím do KSČ, promine se mi zákaz činnosti. Ale nevstoupila jsem. Takže na Vinohrady jsem se už nikdy nedostala.

Šárka Vieweghová

Foto David Novotný

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 23. února.



  Jsme mimozemšťané!
  
  Jak to vidí Petr Koudelka
 
   Rozhodně nečekejte nudu

   
   
Pořiďte si
 
   Putování
   za zapomenutými transporty

   Téma