|
|
 Rozhodně
nečekejte nudu
Bývá to každoroční martýrium. Zpravidla na přelomu ledna a
února se v mé redakční poště objeví výzva k účasti v „nevládní
neziskové organizaci složené z hudebních kritiků, historiků,
hudebních prodejců, vysílatelů a dalších nezávislých hudebních
odborníků“ jménem Akademie populární hudby. Nechce se po mně
víc, nežli hlasovat o cenách Akademie zvaných Anděl a vyplnit
kolonky v kategoriích, jako zpěvák roku, album roku, objev
roku atd. atp. Řada mých kolegů tento podnik sveřepě odmítá s
tím, že princip hlasování beztak vhání sošky andělíčků
hrajících na šalmaj do náruče mainstreamových interpretů,
kteří vadí nejmenšímu počtu respondentů. To je jako s volbami
– namítám opakovaně –, kdyby zůstali doma všichni naštvaní,
přijde jen tvrdé jádro nejsilnějších partají, a výsledky budou
platit stejně. A tak se nakonec v paměti a v poznámkách začnu
probírat svými hudebními zážitky uplynulého roku a poctivě do
daných formulářů vpisuji muzikantská jména, která v průběhu
závěrečného ceremoniálu samozřejmě nikdy nezaznějí, neboť se
do finálního, druhého kola hlasování vůbec nedostanou. Ale vem
to nešť, anebo třeba samotný satanáš...
 Ta andělsky motivovaná osobní inventura výjimečných nebo
alespoň obtížněji zapomenutelných událostí na české hudební
scéně má obyčejně ještě jeden vedlejší pozitivní efekt. Při
přehrabování se v pyramidách cédéček doma či v kanceláři
většinou narazím na nahrávky, které měly v minulém roce smůlu
– nebo jste-li tarantinovci – „šmytec“, tedy na jejichž
reflexi nebylo místo, čas a zprvu snad ani chuť. Jenže i
některá opomíjená alba se libovůli recenzentově dokáží
postavit a navzdory osudu si přece vybojují jeho přízeň. V
roce 2009 jsem takto zápasil s albem nazvaným Rozhodně
nečekejte sex (vyd. Indies MG), které natočila kapela Poslední
výstřel, což je „relaxační“ seskupení krnovského
elektrofolkového projektu Bratři Orffové. Počáteční
zdrženlivost zlomila až píseň Kamarádi, kterou se skupinou
nazpíval divý solitér Xavier Baumaxa a o kterou jste loni v
dobrých rádiích dost dobře nemohli nezakopnout. A tak jsem se
k té smršti rozjívených post-punkových, lehce parodických
písniček připomínajících začátky Mňágy a Žďorp, stejně jako
nevycválaného Kašpárka v rohlíku, vrátil a dnes nelituju. Na
Anděla to možná není, ale nudit se s touto „plackou“ určitě
nebudete.
Milan Šefl
Foto Indies MG
|
