|
|
 Putování
za zapomenutými transporty
Velitel nacistického koncentráku v Estonsku se zamiloval do
mladé Židovky Inge Syltenové. Ta jeho lásku opětovala. A stala
se neuvěřitelná věc – vězeňkyně Inge ovlivnila brutálního
esesáka natolik, že si uvědomil bezpráví, na němž se podílí,
rozhodl se své milé pomoct a sám z té hrůzy uniknout. Z lágru
utekli společně. Úžasný příběh z rodu Romea a Julie nekončí
happyendem – ani jednomu z hrdinů nakonec nebylo souzeno se
zachránit. Jímavý příběh však přežil dlouhá desetiletí
v paměti těch, jimž se útěk podařil.
Pouhá paměť však není pro badatele dostatečný důkaz. Lukáš
Přibyl, autor čtyř unikátních dokumentárních filmů z cyklu
Zapomenuté transporty, hledal vedle pamětníků i dokumenty,
fotografie, hmatatelné doklady. Chtěl totiž každý lidský osud,
o němž slyšel vyprávět, dokumentovat vizuálními materiály.
Na stopě Inge
„Nepoužil bych nic, co bych nemohl doložit,“ říká mladý
historik. Hledání Inge mu dalo asi nejvíc práce, nicméně každý
obrázek nebo písemný doklad znamenal podobnou anabázi.
„Nejvíc jsem hledal ve Švédsku – Sylten zní švédsky; jenže ani
tam, ani jinde jsem neuspěl. Oslovil jsem snad všechny Sylteny
na světě, marně. Pak mě jedna paní zabývající se genealogií
upozornila, že našla stopu židovské rodiny, která si už roku
1922 změnila jméno ze Silbersteina na Sylten. To mě navedlo na
stopu. Později jsem v seznamu židovských příslušníků armády
Ludvíka Svobody našel jméno jejího otce: Robert Sylten.“
Dál už vedla cesta k nové rodině, kterou si Robert Sylten
založil po válce – z té původní všichni zahynuli. Lukáš Přibyl
získal kontakty na školu, kam Inge chodila, na spolužáky,
dozvěděl se i leccos o poválečných osudech jejího otce.
Kontaktoval spoustu lidí – v Izraeli objevil Syltenovu dceru,
nevlastní sestru Inge. A náhoda tomu chtěla, že se zrovna
chystala do Prahy.
„Nic o své zemřelé sestře nevěděla, otec o tom nikdy
nevyprávěl, ale když jsme si prohlíželi rodinné album,
objevili jsme na zadní straně obrázku neznámé dívky věnování,
které Inge komusi napsala,“ vzpomíná Přibyl.
Téma: lidské příběhy
 Lukáš Přibyl (1973) vystudoval několik oborů, kromě jiného i
politologii a historii. Absolvoval stáže ve Spojených státech,
ve Švédsku, v Maďarsku, ale i v Izraeli – v jeruzalémském
památníku Jad Vašem rovnal krabice plné písemností a fotek.
Nasměrovalo ho to k badatelské a vědecké práci.
Osudem českých Židů za války se začal zabývat hlavně
z osobních důvodů: „Chtěl jsem vědět, co se za války stalo
s některými mými příbuznými. Především s dědečkem, kterého
jsem měl moc rád.“ Jmenoval se Bedřich Neumann, přežil
nacistické koncentráky, ale nikdy o nich nevyprávěl. Pouze se
vědělo, že byl deportován v říjnu 1939 prvním transportem do
Polska.
Když Lukáš pátral po místě jeho věznění, zjistil, že o
některých lágrech neexistují žádné informace. Začal je tedy
dohledávat. „Na začátku to byl spíš koníček, postupně jsem si
ale uvědomil, že mě zajímá nejen historie jako taková, ale
hlavně lidé, jejich příběhy. A tak jsem začal hledat ty, kteří
zůstali naživu. Bylo jich neuvěřitelně málo. Skoro nikdo
nepřežil...“
V té chvíli Lukáš Přibyl stanul na prahu velkého tématu
„zapomenutých“ transportů. Z lágrů, kam bylo deportováno mnoho
tisíc českých Židů, se vrátilo dvě stě sedmdesát lidí. V době,
kdy se je Lukáš vydal hledat, žila z nich ještě necelá
čtvrtina. Byli roztroušeni po celém světě. K některým se už
badatel dostat nestihl, jiné našel doslova v poslední chvíli,
kdy jejich dnům téměř odbíjela dvanáctá.
Brzy zjistil, že magnetofonová nahrávka či pouhý písemný
záznam výpovědí pamětníků nestačí. „Zajímala mě jejich gesta,
způsob, jak se smějí, jak vtipkují, jak se tváří, kdy se jim
lesknou oči kdy ne...“ A tak přišel na svět projekt cyklu čtyř
dokumentárních filmů.
Mladý badatel ovšem do té doby neměl vůbec tušení, jak se
filmy dělají. „Hodně se řídím instinktem. Představuju si, jak
by měl vypadat konečný tvar, a pak na tom pracuju tak dlouho,
dokud se výsledek nepřiblíží mé představě.“ Dlouho zvažoval,
zda své filmy vybavit průvodním slovem, až zjistil, že
komentář by jednotlivé příběhy rušil. „Lidé, kteří vyprávějí,
jsou totiž velice inteligentní, umí formulovat své myšlenky
natolik dobře, že není důvod, abych něco říkal za ně,“ tvrdí.
Na svém projektu dělal rovných deset let.
Na slovíčko s KGB
Názvy jednotlivých filmů naznačují „zeměpis“ lágrů, nad nimž
byl dosud stín zapomnění: Zapomenuté transporty do Lotyšska,
Běloruska, Estonska a Polska. Každému z filmů předcházela
mravenčí badatelská práce. Autor natáčel s bývalými vězni
z Čech a Moravy, s lidmi dalších národností, v některých
případech i s těmi, kteří se na zvěrstvech v lágrech podíleli.
Množství lidí, které přitom potkal, jde do tisíců. Skoro
všichni mluvili o svých zážitcích vůbec poprvé. Současně bylo
třeba vypátrat doklady, jež by vyprávění doložily. „Kvůli
jedné fotce zavoláte tisícovce lidí, než najdete tu správnou
rodinu,“ říká autor.
 Hledání v archivech bylo náročné, přitom nelze všechny věci
najít v archivním regálu a prostě si je okopírovat. Mnohé
dokumenty zůstaly po chalupách v okolí lágrů, tam, kde žili
například ukrajinští strážní nebo jejich přítelkyně. Stávalo
se, že se fotili i s vězni. V blízkých vesnicích bydleli i
němečtí důstojníci, protože tam nebyly hotely nebo ubytovny.
„Věřil jsem, že tam ty fotky někde jsou. Jen je najít.“ Lukáš
Přibyl je našel.
Ale ani bádání v archivech nebylo vždycky snadné. Když
potřeboval dokumenty od KGB, moc ochotně se tam s ním
nebavili, trvalo věčnost, než se dostal k řediteli a získal
slib, že mu nějaké prameny poskytnou. „Ředitel se sice pořád
smál, ale teprve když zjistil, že si za svou věcí úporně jdu,
začal být vstřícnější,“ vzpomíná Přibyl.
S optimismem a nadějí
O holocaustu existuje bezpočet dokumentárních svědectví. Čím
se Lukášovy filmy liší od jiných? Především: vlastně nejsou o
holocaustu, jde o příběhy lidí na pozadí holocaustu. Podle
Lukáše Přibyla je účinek zpráv o dávných hrůzách daleko
silnější, když sami účastníci tragických událostí své příběhy
odlehčí. „Oni totiž přežívali i díky tomu, že se uměli zasmát.
Nemůžete několik let žít jen s představou své vlastní smrti
nebo s vědomím hrůzy, to vás oslabí a nakonec zahubí.“
V Lukášových filmech jde sice o otřesné příběhy, ale přesto v
nich pamětníci mluví s obrovským optimismem a nadějí, často i
s velkou dávkou humoru. „Právě to jsem chtěl zachytit.
Dokumenty o holocaustu jsou většinou tíživé. Já chtěl ukázat,
že lidi nepřežívají díky tomu, že nad sebou a svým osudem
pláčou, ale protože umějí vtipkovat, dokáží se zamilovat, i v
lágrech si zazpívají. Když si připomínáme nějaké výročí,
většinou se vysílá totéž – vidíme záběry na hromady mrtvol,
děti s vyhrnutým rukávem ve frontě na tetování. Proč ale
nepromítnout pana Oserse, který si i ve vzpomínce na ty hrůzy
dokázal dělat srandu, nebo pana Urbacha v Lotyšsku, obrovského
bojácného frajera?“
Lukášovi filmoví hrdinové nejsou mučedníci, ale normální lidé.
„My to většinou máme rozdělené: Židi byli oběti, nacisti
vrazi. To je jistě pravda, ale mě zajímá, jací byli ti lidé
doopravdy. Židovští vězni nebyli jen doktoři, právníci,
filozofové či muzikanti. Povstání v lágrech by se nemohla
uskutečnit bez židovských zlodějíčků, kteří se hravě dostali
do skladů zbraní,“ zamýšlí se badatel. „Mučednictví je v naší
civilizaci zakódované od starověkého Řecka, od Achilla až po
Ježíše a Jicchaka Rabina. Všichni musí umřít, aby jejich
myšlenka mohla žít dál. Ale daleko lepší je pro myšlenku žít,
pokud to jde, než pro ni umřít.“
Nejde říct „nashledanou“ – a jít
V titulcích na konci Přibylových filmů vždy najdeme seznam
těch, jimž autor děkuje. Vesměs jména konkrétnícíh lidí, skoro
žádné instituce. „Když přijdete s tím, že chcete natočit čtyři
filmy o koncentrácích, a nejste filmař, nikdo vám moc
nepomůže. Je to profláklé téma,“ říká režisér, kterému
nepomohlo ani to, že nechodil do žádné filmové školy a dosud
neměl s filmem nic společného.
 „Transporty by nikdy nevznikly bez mé rodiny, která do
projektu vložila mnoho peněz a práce a věřila mi, že to někam
povede. Mám skvělé rodiče a výtečnou sestru, bez jejíž pomoci
by to taky nešlo – dělala produkci, všechno oddřela. Pomohla
mi i spousta jednotlivců, třeba badatelé z Ameriky, kteří sice
netušili, jak filmy dopadnou, ale znali mne a věřili, že když
se do toho pustím, dokážu to.“
Jistě i díky ohlasu Zapomenutých transportů dostal nedávno
režisér zajímavou pracovní nabídku – vybudovat a řídit
Institut odkazu šoa v Evropě, který by měl sídlit v Terezíně.
I tady určitě najde zajímavé příběhy, které by bylo dobré
zachytit. Přibyl ale nechce opustit ani film, i když
pro nejbližší dobu své plány odložil. Připravuje celovečerní
dokument s atraktivním tématem („Zatím prosím nezveřejňovat!“)
a pokouší se napsat scénář k filmové komedii.
Lukáš Přibyl je stále v kontaktu s těmi, o nichž své
Zapomenuté transporty natočil. „Mám k nim osobní citovou
vazbu. Když se někdo otevře tak jako oni mně, když sděluje
traumatické a osobní věci, nejde mu říct nashledanou a jít.
Zůstáváme už napořád přáteli.“
Agáta Pilátová, publicistka
|
