|
|
 Rudolf
Matys, básník a publicista
Tragická groteska o zoufalostech stáří
Robert Pinget (1919–2007) patřil k významným francouzským
autorům takzvaného nového románu padesátých a šedesátých let
(podle Sartra „antirománu“), který lze charakterizovat
především nepřítomností „tradičního“ příběhu; ani postavy děl
této „školy“ nejsou modelovány, utvářeny a rozvíjeny na
základě jakýchkoliv, třeba psychologických či sociálních
impulzů, spíš se jen vynořují (a mnohdy opět zanikají)
zprostředka často roztěkaného, difúzního a celkem nahodilého
proudu řeči, monologů, případně dialogů. Také Pingetova hra
Tklivá píseň nese tyto typické znaky a navíc ji ledacos
sbližuje i s absurdním dramatem ioneskovského typu. Její
překladatelé, a zároveň autoři rozhlasové úpravy, Pavel
Trtílek a Jan Krupa, zachovávají časovou lokalizaci autorova
textu (konec padesátých let), ale přenášejí jej do českého
(přesněji jihomoravského, brněnského) prostředí a implantují
do něj tedy i mnohé lokální dobové reálie i fakta „velkých
dějin“. V této podobě také Tklivou píseň 26. ledna
premiérovala stanice Vltava ve svém Klubu rozhlasové hry.
Dva sedmdesátníci, pánové Jabčák a Klička, se (možná nahodile,
možná taky ne) sejdou po letech (příznačně) nad starým
flašinetem a povídají si o mnohém, letem světem, nazdařbůh a
na přeskáčku. „Tradičně“ hudrají na současný svět, jak jinak
taky, ale především se vracejí ve vzpomínkách do časů dávno,
až půlstoletí, uplynulých. Jenomže v tom
ničím nestrukturovaném, fragmentovaném proudu vyprávěných
banalit se jim začínají rozmývat reminiscenční stopy,
souvislosti se drolí a hroutí, jak už to sebou nutně nese
fatálně se rozvíjející mozková skleróza obou pánů, navíc
nahluchlých, fakticky i symbolicky, rozuměj vůči světu i vůči
sobě navzájem. Tím spíš ovšem oba trvají, urputně, a občas i
zlobně a potměšile vůči svému „partneru v řeči“, na své verzi
obou životních příběhů, navzájem se přitom usvědčujíce z
nejrůznějších omylů a výpadků paměti. Jen občas se uchytí na
jakémsi chvilkovém souladu, nad nímž pak zazní ona sladce
sentimentální „tklivá píseň“, která ale pouze dovršuje a
dotvrzuje absenci jakéhokoliv smyslupného rozhovoru, je to jen
rezignující hudba beze slov, hudba o vyprázdnění, jakési
emoční klišé; hudba, která se už rozeznívá jen mechanickým
otáčením flašinetové kliky. To všechno je jistě přesvědčivě
groteskní, ale museli bychom už být velkými cyniky, kdyby se
nám přitom přes smějící se ústa nepřelila mrazivá vlna děsu...
A jistě taky kus „katartického“ smutného soucítění.
Tklivá píseň není estrádní anekdota o setkání dvou senilů, je
to především tragická groteska o zoufalostech stáří. Vůbec
nenudila – náročnější posluchač ji jistě mohl poslouchat od
začátku až do konce s napjatou pozorností. Režisér Miroslav
Buriánek, který hru natočil ve svém „domovském“ plzeňském
studiu, je dnes už vnímán jako specialista právě na dramatické
texty francouzské předválečné i poválečné „avantgardy“ a také
nad Pingetem znova osvědčil své bezpečné stylové cítění i
smysl pro rozhlasový rytmus. Vybavil hru nápaditým a výrazně
příznakovým hudebním a zvukovým koloritem, a především ji
skvěle obsadil. Zcela rovnocenné výkony obou představitelů,
Josefa Somra a málokdy obsazovaného Miloše Stránského, byly
prostě brilantní, a to jak v celkovém uchopení postav, tak i
v detailním, sytém a až klinicky přesném prokreslování
dialogických detailů. |
