|
|
O ambicích, propadech a nejistotách
Televizní film bývá tradičně považován za méněcenného
příbuzného filmů určených pro plátna kin. Svědčí o tom i
nepoměr mediálního humbuku kolem každé kinematografické
premiéry, a (ne)zdvořilého mlčení, které standardně provází
premiéry dramat televizních. O skutečných kvalitách však
vypovídají oba přístupy stejně málo, jako standardizované
reklamní výlevy deníkářských aktivistek, předstírajících
filmovou kritiku. Svými ambicemi, úspěchy, ale i propady a
šedí průměru se televizní dramatická produkce od té
kinematografické nijak neliší. Letošní nedělní premiéry České
televize to dokazují.
Reflexe totalitní minulosti patří k notorickým ambicím filmové
a televizní dramatiky. V loňském roce kulatého výročí vzniklo
podobně zacílených filmů hned několik. Hranice mezi těmi, o
nichž je lépe pomlčet (Klíček, Kawasakiho růže), a které by
naopak bylo škoda přehlédnout (Pouta, Tři sezóny v pekle,
Archiv), nevede mezi plátnem a obrazovkou. Do kategorie děl
hodných reflexe se po Novém roce zařadila televizní Smyčka
scenáristické dvojice Jelena Mašínová a Pavel Kohout a
režiséra Viktora Polesného.
 Jako
většina děl tandemu Mašínová – Kohout je i Smyčka především
ukázkou zvládnutého vypravěčského řemesla. Kromě zručného
vplétání intimního milostného příběhu a dobrodružných motivů
do obrazu velkých dějin či názorné demonstrace fabulované
fikce inspirované konkrétními fakty (viz osud Bohumila
Laušmana) si však Smyčka zaslouží pozornost i jako pokus o
pohled do zločinného zákulisí někdejšího komunistického puče
z pozice „poraženého vítěze“. Navzdory poněkud tragikomické
Kohoutově sebeprojekci do postavy idealistické oběti a
nepříliš šťastnému obsazení této postavy bezvýrazným Ondřejem
Kavanem je to pohled působivý. A v duchu zažitého podceňování
obrazovky až netelevizně působivý.
Nic dlužna však filmovému plátnu nezůstává obrazovka ani na
opačném konci pomyslného měřítka kvality. I tuzemská
kinematografie představila v loňském – co do počtu
vyprodukovaných děl nejúspěšnějším – roce filmy zbytečné a
špatné. Ani Veni, vidi, vici, Oko ve zdi, 2Bobule, Normal či
další z této kvalitativní subkategorie však nejsou tak ryzím
výronem čiré stupidity jako nedávný veřejnoprávní (!?!?) pokus
o crazy-komedii s názvem Šejk. Při dobré vůli lze i v případě
těch nejnepovedenějších děl objevit alespoň drobný detail
hodný uznání. U televizního Šejka ne. Výčet zodpovědných,
kteří by se v optimálním případě měli složit a uhradit
koncesionářům psychickou, finanční a časovou újmu je v tomto
případě kompletní – od scenáristky Anny Vovsové a režisérky
Zuzany Zemanové přes Jaroslava Duška, Miroslava Táborského,
Táňu Medveckou a všechny ostatní „spolutvůrce“ až po
generálního ředitele České televize Jiřího Janečka...
Kompatibilní je televizní a filmová dramatika i z hlediska
většinové produkce. Příkladů mainstreamových, příslušně
předramatizovaných příběhů ze současnosti, by bylo možné uvést
řadu z obou stran pomyslné barikády. Společnou mají zpravidla
i hlavní příčinu, proč se jim nedaří vyniknout nad
standardizovanou šeď. Tou je opakované selhávání dramaturgie.
Výjimkou není ani nejnovější televizní film Zasaženi bleskem,
pod nímž je vedle scenáristky Hany Cielové a režiséra
Jaroslava Brabce spolupodepsán i dramaturg Bedřich Ludvík.
Ztráta odstupu je běžným rizikem pro autora i režiséra.
Dramaturg si podobný přepych nesmí dovolit. Pokud by Bedřich
Ludvík dbal tohoto pravidla, neměl by divák po zhlédnutí filmu
strádat nejistotou, o čem to bylo? Právě Zasaženi bleskem však
podobnou pochybností nevyhnutelně končí. Zjevně proto, že
jisti svou věcí si nejsou ani sami tvůrci: Chvíli hrají o
rakovině prsu, chvíli zas o hrdinčině katastrofické
prostoduchosti, s níž naletí neuvěřitelné mladíkově historce,
pak zas o komplikovaných vztazích mezi rodiči a dětmi, a když
i to je omrzí, přitvrdí až pohanskou scénkou vzývání bouře, a
pak konečně zamíří k dvojnásobné, a především dávno
odhadnutelné kriminálně-mystické pointě – mladík je podvodník
a zhoubný nádor se zázračně vypařil...
Dle dramaturga Ludvíka, je scénář Zasaženi bleskem
„nadstandardní, několikavrstevný příběh – podobenství, který
vám nabídne nejen ‚prvoplánový příběh‘, ale i prostor k úvahám
o složitosti a křehkosti a nevyzpytatelnosti vzniku a účinku
lidské víry či zamyšlení o mnohovýznamnosti slova ‚zázrak‘“
(viz web ČT). Podobná barnumsky nafouklá proklamace má možná
znejistit diváka, zda chyba není na jeho straně. Ve
skutečnosti však jen mlží nad další promarněnou šancí.
Jan Svačina, publicista |
