|
|
 Petr
Koudelka, spisovatel a publicista
Kam vedou ty schodky?
S vynálezem internetu dostal náš život další neobyčejný
rozměr. Virtuální realita zaplavila všechny oblasti, které
dříve byly jen přísně „opravdové“. A pomalu už nelze rozeznat,
co je skutečné a co je jenom „jako“. Tak třeba jedna moje
známá hraje s celou rodinou hru na farmu. Pěstují obilí,
chovají krávy, nakupují a prodávají. Přišla pozdě do práce,
protože musela ještě ráno odvézt kokosové ořechy na trh.
Přitom bydlí na sídlišti v Bohnicích.
Kolem Nového roku jsme byli všichni bombardováni informacemi o
obrovském schodku v našem státním rozpočtu. Někteří lidé
z toho byli skutečně zděšení, zvlášť novináři psali o té
katastrofě jako diví. Prosím vás, nevěřte tomu. Kdybych
nevěděl, že je to jedna z těch her virtuální reality, polekal
bych se taky. Myslel bych si, že mám opravdu nějaký průšvih.
Je to velice přesvědčivé, podobně jako ty dopisy z Nigérie,
které vám slibují, že ukrutně zbohatnete. Zapojil se do toho
dokonce i prezident, který tvrdil, že se teď musíme všichni
rozdělit o ten minusový schodek. Už jsem málem poslal stovku
na fond oddlužení státu.
Že je to jenom hra, na to jsem přišel v hospodě po druhém
pivu, když mi kamarád řekl: „Neblázni, vždyť jsou to jenom
čísla. Sto devadesát miliard. Oni nevědí, o čem mluví. Čím vás
to krmí politici a média a ekonomové? Miliarda sem, miliarda
tam. Dělají si z vás legraci.“ Je ekonom. A řekl mi, co je to
ten schodek ve státním rozpočtu. Je to prý rozdíl mezi příjmy
a výdaji.
Pojďme si o tom popovídat normálně, řekl, bez zbytečných klišé
a schválně zašifrovaných vět (až budou u nás jasná sdělení o
tom, komu co patří, kdo je majitelem které firmy nebo kdo co
převedl na manželku a příbuzné, či kdo dostal kterou zakázku,
pak uvěřím, že i čísla o státním rozpočtu jsou nezašifrovaná).
Kdo má zájem, aby státní rozpočet vypadal tak, jak vypadá?
Stejní lidé, kteří se tomu diví!
Tržní povaha ekonomiky nutí všechny, kdo ovládají tento stát
(firmy, banky, soukromníci, podnikatelé), aby jejich příjmy
byly co nejmenší. Proto mají daně tak nízké, jak je to jen
možné. Proto využívají každé možnosti, jak příjmy státu
umenšit. Všechno zprivatizovat, včetně energií, vody, letišť,
železnic, znamená zbavit stát příjmů. A protože to nestačí,
rozdělí se ještě o státní zakázky tak, aby z toho stát měl co
nejmíň. Proto i ta stavba dálnice u nás stojí dvakrát tolik
než jinde.
Nelze jim to vyčítat. Je to jejich legitimní cíl, máme
kapitalismus. Chtějí, aby stát téměř neexistoval, aby se do
ničeho nevměšoval, zejména ne do ekonomiky! Jak má potom stát
zvyšovat své příjmy?
A proč tyto „subjekty“ tak pláčou nad rozpočtem? Protože
chtějí odvrátit pozornost. Lidi, vy jste se přece celý loňský
rok snažili poctivě pracovat. Vy jste nenechali rozkrást
státní zakázky, vy jste nepromrhali majetek státu bez řádných
výběrových řízení, vy jste nenechali utéct do zahraničí
milionáře s manželkami, vy jste nedovolili potenciálním
kriminálníkům, aby si převedli peníze do daňových rájů! Vy
jste neupláceli soudce a policii, aby se těm darebákům nic
nestalo a nedostali se před soud.
Není divu, že na „výdajích“ se kromě podnikatelských subjektů
podílejí také státní úředníci, politici, ministři, poslanci a
další služebníci státu, kteří si v tomto prostředí chtějí
urvat co nejvíc. Když je možnost, porcují třeba medvěda (je
patologické, že taková úsloví a rituály, které za nimi stojí,
beztrestně pronikly do našeho života).
Druhá stránka rozpočtu: výdaje. Lidé, kteří ovládají tento
stát, se snaží, aby výdaje byly co nejnižší. To je
chvályhodné. Ale jen na první pohled. Ve skutečnosti chtějí,
aby stát dával co nejmíň nemocným, důchodcům, matkám s dětmi.
Aby sociální stát zmizel. Ale sociální poměry v tomto státě
jsou na samé hranici možností. Dalo by se říci, že už jsou
tyto hranice překročeny takzvaně do červených čísel. Přibývá
chudých a nezaměstnaných, důchodci nevyjdou s penězi, nemocní
raději přecházejí nemoc, aby nepřišli o plat, přibývá
bezdomovců a lidí bez pomoci. Tady už se ubírat moc nedá.
Přesto pokračuje tlak na další ožebračování sociálně
potřebných.
A v takové chvíli se začne mluvit o krizi nebo o schodku
státního rozpočtu. Je přitom jasné, že – jak říká Vlasta
Burian alias Ducháček – kde nic není, tam už se brát nedá.
Příjmy se zmenšují, výdaje se už příliš omezit nedají. Za
těchto okolností stát funguje čím dál hůř.
Přestaňme mluvit o schodku státního rozpočtu a bavme se o
zásadních věcech, které nerovnováhu ve společnosti způsobily a
způsobují. Přerozdělení majetku po sametové revoluci
nepřineslo rozumný ekonomický pohyb ve společnosti. Za masku
tržního kapitalismu se skryly ty nejhorší lidské vlastnosti:
chamtivost, pýcha, ziskuchtivost. Okrádat bližního je
normálnější než projevit soucit, solidaritu a
spoluodpovědnost. Ti, kteří mají moc a peníze, ztratili
poslední zábrany a společnost jim žádné překážky nestaví. Naše
nezralá veřejnost, neschopná akce, ohlupovaná navíc médii ve
službách velké ekonomiky, neprotestuje, jak by měla.
Ještě že je to jenom hra a skutečné peníze s tím nemají nic
společného. Všechno je to jenom „jako“. Jsme děti internetové
epochy. Nebo si snad myslíte, že skutečně přivedou do
parlamentu živého medvěda a tam ho trhají na kusy? |
