 Štefan
Margita,
operní zpěvák
Metropolitní opera byl váš dlouholetý sen, že?
Ano. Nejspíš to je sen každého zpěváka – aspoň jednou tam
zazpívat a zažít tu atmosféru. Panovala tam úžasná souhra
sólistů, dirigenta, režiséra i vedení Metropolitní. Vzorně se
o vás starají, pro každou inscenaci mají zvlášť vyčleněný tým.
Samozřejmě musíte respektovat nařízení, že dokud hrajete,
neopustíte New York. V případě, že město opustíte a něco se
vám stane, nenesou za vás zodpovědnost. A také se musíte
hlídat, abyste nenastydli a odzpívali všechna představení.
Přitom však pořád cítíte, že si vás tam váží. V takových
chvílích si uvědomíte, že to, co děláte, má smysl.
Potkalo vás během týdnů zkoušek v MET něco zvlášť
potěšitelného?
Mají zvláštní systém zkoušení, díky němuž jsem zažil nejedno
příjemné setkání. Zatímco ve většině divadel se zkouší spíš
odpoledne do pozdních večerních hodin, tady probíhají zkoušky
od jedenácti dopoledne do šesti večer. Potěšilo mě, že v
pauzách jsem mohl v kantýně posedět se zpěváky, s nimiž jsem
buď už někde zpíval, nebo jsme se naopak viděli poprvé. Mnozí
z nich jsou slavné hvězdy, přesto se chovají naprosto
normálně, přisednou a vypijí s vámi kafe. Byl to pro mě balzám
na duši.
Vždyť vy jste také hvězda.
Ale tam jsou mnohem, mnohem větší! Zpěváci s obrovským
světovým renomé. Když takové legendy potkáváte, třeba Kiri Te
Kanawu, je to událost.
Jak jste prožíval premiéru a její ohlas?
Všichni jsme byli šťastni, vždyť to, co se dělo na premiéře i
reprízách, bylo neuvěřitelné. Když se titul nasazoval, říkali
nám, že nevědí, co to udělá, protože Z mrtvého domu se tu
dosud nehrálo. A první uvedení opery v Metropolitní, která má
skoro čtyři tisíce míst, je vždycky riskantní. Ale představení
bylo vyprodané a na konci se tleskalo vstoje. Nádherný
zážitek. Pohled na nadšené hlediště nemůžete zapomenout.
Po generálce jste říkal, že se cítíte jako dostihový jezdec
před vrcholným závodem. Nač jste myslel, když už bylo jasné,
že v cíli vás čeká vavřínový věnec?
Že si ten věnec musím udržet. A to je nejtěžší. Protože pád –
to je hned, každopádně je to lehčí než dostat se nahoru. Natož
se na vrchol škrábat znovu.
Co pro vás znamená to slovo „udržet“?
Udržet si úroveň. Práce na vrcholové úrovni je náročná. Třeba
v Metropolitní opeře je to tak, že nikdy nemůžete jít na
jeviště, když jste indisponováni. Tam neakceptují při
představení indispozici nebo nemoc jako v jiných divadlech;
nemůžete ohlásit, že vám není dobře, ale že přesto vystoupíte
a „zachraňujete“ představení. Jinde zpravidla přijdou
představitelé divadla před oponu a řeknou nebo někam napíšou,
že zpíváte v indispozici. To v MET neexistuje. Každá, i
nejmenší role tam má svého dabléra, který má nazkoušenou celou
operu a zaskočí.
Měl jste jako debutant v Metropolitní trému?
Před prvním vystoupením v milánské La Scale jsem měl větší.
Možná to bylo tou úžasnou atmosférou, kterou divadlo pro
zpěváky vytváří. Vše bylo perfektně zabezpečeno a zejména
nazkoušeno – dirigent Esa-Pekka Salonen i režisér Patrice
Chéreau si zaslouží uznání. A my tak byli mnohem klidnější.
Premiéra proběhla bez velké nervozity.
Váš Filka Morozov je náročná role, jako ostatně celé toto
Janáčkovo dílo. I jednoznačně pozitivní kritiky poznamenaly,
že jde o operu „neortodoxní, ponurou, dojemnou…“ Zřejmě byla
inscenace natolik působivá a silná, že uzemnila i zatvrzelé
zastánce tradiční klasické opery.
Patrice Chéreau je původně renomovaný filmový režisér. Všechno
vidí filmovým okem, jako by opravdu natáčel. Na zkouškách
věnuje pozornost i nejmenším detailům. Všechny kritiky pak
napsaly, že je to velice estetická inscenace, že po letech
zažila Metropolitní něco takhle krásného. Přitom já během
svého pobytu viděl hned několik výborných představení, třeba
moderní inscenaci Pucciniho Tosky – a americké publikum ji
nevzalo. Premiéru vybučeli tak, že to prý „Metka“ dlouho
nezažila. Naší inscenací byli lidé nadšeni, což samozřejmě
potěší. Tvrdili nám, že Mrtvý dům měl dokonce větší úspěch než
Jenůfa, která se u nich také hrála. A přitom Jenůfa je
melodičtější, přístupnější posluchačům.
Proč se Metropolitní považuje za vrchol kariéry operních
pěvců?
Asi je to tím, že v New Yorku měli od počátku nejlepší
režiséry, nejkvalitnější dirigenty, největší pěvecké hvězdy.
Tím si opera nasadila laťku a nikdy pod ni neklesá. V každé
inscenaci mají několik hvězd. Proto se Metropolitní stala
metou zpěváků – když tam jsou pozváni, potvrzuje se tím i
jejich kvalita.
Váš úspěšný debut znamená, že tam máte dveře nadále otevřeny?
Doufám, ale raději to zaklepu. Přáli si, abych u nich v roce
2012 dělal Věc Makropulos, jenže bohužel jsem to nemohl
přijmout, protože v téže době v San Francisku zpívám ve Zlatu
Rýna. Už mám podepsanou smlouvu a nebudu ji odvolávat, to by
bylo vůči divadlu neseriózní. Teď tedy v MET jednáme o
inscenaci Borise Godunova v roce 2013.
Agáta Pilátová
Snímky Jarka Šnajberková, Terrence McCarthy
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 26. ledna. |
