|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Sázka na kvalitní mainstream
Na přelomu roku měla na Praze premiéru dvoudílná rozhlasová
inscenace režiséra Petra Mančala Hrabě Drákula. Román Brama
Stokera nabízí rozhlasovému dramatizátorovi literárně nijak
převratný, ale formálně působivý a funkční materiál. Příběh,
který je rekonstruován z dopisů a deníků několika osob,
umožňuje vytvářet mnohovrstevnatou rozhlasovou koláž, která
díky své proměnlivosti udrží posluchačovu pozornost.
Dramatizátorka Jitka Škápíková tuto matérii využila beze
zbytku a zařadila Hraběte Drákulu mezi svá vynikající díla
(Kouzelná dvířka, 1995; Vyžeňte lvy, 1998).
Prvním problémem u zpracování všeobecně známých až
ikonografických děl je samozřejmě obsazení. V případě Drákuly
si poučený divák vybaví Maxe Schrecka, expresivního herce z
němého hororu Upír Nosferatu (1922), s rozkošným maďarským
přízvukem hovořícího Bélu Lugósiho z prvního zvukového Draculy
(1931) nebo Garyho Oldmana ve zpracování Francise Forda
Coppoly. Český televizní archiv ukrývá i pozoruhodné
zpracování s Iljou Rackem – jedním z mála vousatých Drákulů.
Rozhlasoví tvůrci tento román u nás ještě nezpracovali a
můžeme jen litovat, že popud k realizaci nebyl dán ještě za
života Borise Rösnera – jak v rozhlasovém rozhovoru před
premiérou řekla sama dramatizátorka Jitka Škápíková, byl by
ideálním představitelem. Volba nakonec padla na Vladimíra
Dlouhého. Jeho Drákula je lehce omšelý, unavený a cynický (což
není výtka, pouze charakteristika).
Při prvním poslechu jsem velký problém spatřoval v obsazení
Kamila Halbicha do role Jonathana Harkera. Postava zástupce
advokátní kanceláře je v prvním díle hlavním vypravěčem,
jakýmsi „tahounem“ děje, proto mi Halbichův hlas přišel na tak
výraznou úlohu nevýrazný. Při dalších posleších se můj názor
již trochu „obrousil“, Halbich zde má i pěkné momenty, přesto
bych možná volil tvárnějšího Igora Bareše.
Podobný problém nabízí i všechny ženské role. Je prokletím
českých rozhlasových her poslední doby, že až na výjimky jsou
mladé herečky v rozhlasovém médiu naprosto zaměnitelné. Platí
to jak o Janě Strykové, tak i o Zuzaně Kajnarové (ostatně
možná proto se v inscenaci obě postavy stále oslovují jménem –
aby posluchač udržel povědomí o tom, která je která...). Ljuba
Skořepová ve výtečné miniatuře venkovské ženy, to je ovšem
něco jiného – přes mizivý rozsah role je to výstup, který si
zapamatujete. Mezi jednoznačné klady patří i Ladislav Frej v
roli doktora Van Helsinga, Ivan Trojan jako šílený Renfield a
Jiří Dvořák jako ředitel blázince.
K výbornému vyznění tohoto „rozhlasového velkofilmu“ (opět
Jitka Škápíková) ovšem nepříspívají pouze herci. Hudební
skladatel Petr Kofroň sice neměl v Hraběti Drákulovi mnoho
prostoru, přesto jeho drobné, působivé hudební motivy
podbarvují výtečně celou inscenaci. Zvukový mistr Roman Špála
využil všechny možnosti archivu zvukových efektů – od psího
štěkotu a dětského pláče přes vlčí vytí, výkřiky a burácení
hromu až k vrzání vrat a kvílení větru. Tyto klasické až
triviální atributy druhořadých krváků však mixuje s
přesvědčivostí, kterou dnes umožňuje již jen zvukové médium –
vlastní posluchačova představivost vytváří na základě
strašidelných zvuků výjevy mnohem hrůznější, než by vytvořil
výtvarník či tvůrce vizuálních efektů.
Režisér Petr Mančal umělecky roste s každou příležitostí.
Stejně jako ve Vedralově Xaverovi, i zde dokázal velmi dobře
pracovat se zvukovou koláží, kulisou i střihem. Jsou to střihy
až filmové, střídající místa a zvukové obrazy s rychlostí a
přesností nevídanou (či spíše neslýchanou). Nejde jen o
střídání prostředí – i využití jiné zvukové kvality
„fonografických“ záznamů vedoucího blázince Sewarda je v rámci
inscenace vtipné a působivé (byť nepůvodní – podobné zvukové
využití fonografických záznamů nabídla již Horčičkova
inscenace Verneovy Honby za meteorem, 1990).
Chce-li Český rozhlas 2 – Praha sázet na kvalitní literární a
dramatický mainstream, domnívám se, že Hrabě Drákula je krok
dobrým směrem. |
