Pavel Kohout, ekonom

Krize, která přijde

Léta 2008–2009 byla sezonou finančních krizí. Od Islandu po Dubaj, od Španělska po Estonsko byly finanční krize výsledkem neuvážených státních politik. Pak přišlo Řecko. Řecko není prasklou  realitní či finanční bublinou. Dostalo se do neřešitelné situace kvůli zhoubnému bujení sociálního státu. A jestliže chybné měnové či průmyslové politice se lze při troše šikovnosti vyhnout, sociální bujení je mnohem zákeřnější. Je totiž součástí demokratického systému.
Lid zkrátka chce všemožné podpory, přídavky, daňové odpočty, předčasné důchody a všelijaké jiné penězovody. A co si lid objedná, politici dodají. Až přijde faktura, bude ji platit někdo jiný. Platí snad Špidla, Gross či Paroubek náklady, které způsobili? Ne, platí je ministr Janota – z peněz daňových poplatníků.
Řecko, jehož státní dluh přesáhl koncem roku 2009 závratných 110 procent hrubého domácího produktu, také mělo svoje velkorysé sociální politiky. Ke svému gigantickému dluhu se propracovávalo postupně. Demokracií se stalo po svržení vojenské vlády v roce 1974. Tehdy mělo státní dluh ve výši pouhých 16,1 % HDP. V roce 1983 to bylo již 34 % HDP, tedy zhruba stejně jako Česká republika začátkem roku 2009.
V roce 1996 řecký dluh dosáhl lokálního maxima na hodnotě 112,2 % HDP. Pak byla nasazena odtučňovací kúra pod pohrůžkou, že bez ní nebude pacient vpuštěn do eurozóny. Díky „léčbě“ se podařilo snížit dluh na úroveň kolem sta procent HDP, ale chyběla disciplína k úplnému vyléčení. Ve jménu sociálního státu začaly politické strany opět utrácet.
Začátkem roku 2009 se již Řecko málem dostalo do platební neschopnosti. Řecké ministerstvo financí však zaměstnává kvalifikované žongléry, díky jejichž obratnosti se podařilo na několik měsíců zabráni tnejhoršímu. Řečtí rozpočtoví žongléři jsou podobně jako jejich italští kolegové světově proslulí. Ekonomové píší odborné práce o tom, jak je možné, že Řecko a Itálie unesou více než 100 % dluhu k velikosti ekonomiky, zatímco Argentina se zhroutila již na 56 procentech. Odpověď: Velmi obratný management peněžních toků.
Ale nic naplat, i žonglér, který hodinu udrží ve vzduchu devět koulí, nutně zakolísá, když přijde zemětřesení anebo když jej někdo prostě kopne do nohy. Balancovat na hraně finančního zhroucení lze i několik desítek let, ale prognóza nemoci není dobrá. Rostoucí nádor veřejného dluhu postupně vytlačuje produktivní investice ve prospěch státních dluhopisů. Podobný efekt mají stále rostoucí daně. Jakmile se kariéra ve státních službách stane pro většinu čerstvých absolventů atraktivnější volbou než práce v soukromém sektoru, je to s ekonomikou špatné.
Dříve či později musí nastat moment, kdy zesláblá ekonomika již není schopna zásobovat nádor živinami. Veřejný sektor dosáhl takových rozměrů, že jakékoli snadné, rychlé a relativně bezbolestné řešení je vyloučeno. V Řecku, zdá se, tento moment přijde v roce 2010.
Ale to není konec příběhu, to je pouze začátek! Po Řecku budou následovat další finanční krize způsobené růstem státních dluhů. Eurozóna, údajně klub vyspělých ekonomik, je ve skutečnosti onkologickým oddělením. Pravda, pacienti jsou sice bohatí, ale bohužel většina z nich již dospěla do terminálního stádia. Finanční krize z roku 2008 jejich chorobu nezavinila, i když uspíšila její průběh o několik let.
Sociální stát ve své současné podobě není řešení – je to diagnóza. Důsledkem jeho bujení bude nejhorší finanční krize v dějinách, proti které byla ta poslední jen epizodou.



  Krize, která přijde
  Jak to vidí Pavel Kohout
 
   Nosorožec na rozhlasovém jevišti

   Nalaďte si             
 
   Chvála romantismu
   Navštivte