|
|
Chvála romantismu
Není důvodu domnívat se, že by si výstava otce a dcer
Piepenhagenových, pořádaná Národní galerií do 30. dubna
v Klášteře sv. Jiří na Pražském hradě, nenašla své publikum.
Pohled na divoké přírodní scenérie, jež v časech evropského
romantismu vzrušovaly smysly příslibem dobrodružství a duši
jímaly záchvěvy melancholie, bude dnes na „ekologicky
deprivovaného“ diváka zřejmě působit především útěšlivě.
Jejich díla patří na trhu umění k těm stále žádaným, proto
také musel být značný počet obrazů pro současnou výstavu
zapůjčen ze soukromých sbírek. Všichni tři však navíc patřili
k oněm šťastným umělcům, jejichž dílo se stalo populárním a
hojně nakupovaným již za jejich života.
 August
Bedřich Pipenhagen (1791–1868) vytvářel kompozice převážně
komorních rozměrů, výmluvné svou chvějivou barevností, jejichž
prostřednictvím vyjadřoval pocit romantické touhy po úniku do
světa snu a volné přírody, leč zároveň jimi naplňoval i
požadavky svých zákazníků. Z dnešního pohledu se jeví poněkud
neobvyklým, že tento umělec, uznávaný ve své době jak kritiky,
tak kolegy malíři (za všechny připomeňme Jana Nerudu, malíře
Josefa Navrátila či rakouského prozaika a krajináře Adalberta
Stiftera), se jako vyučený prýmkař a knoflíkář nevzdal nikdy
svého řemesla a po celý život průběžně a souběžně provozoval
činnost či „živnost“ jak malířskou, tak knoflíkářskou. Jeho
výrok „umění jde za chlebem, ovšem nalézá jej v řemesle“
nejlépe objasňuje způsob jeho psychologicky zvláštního soubytí
romantika s pragmatikem.
 Romantismus
tehdy přitahoval i kupce z řad měšťanské třídy a Piepenhagen
těmto dobovým potřebám vycházel velmi pilně vstříc, aniž by se
příliš zajímal o soudobý vývoj výtvarného umění; proto jej
také neoslovila progresivní francouzská plenérová malba a jeho
malířský styl se časem stával už poněkud anachronickým… Pro
své neskutečné, tajemné a mlhou opředené představy krajin
hledal Piepenhagen vzory ponejvíce v holandském krajinářství
17. století (jmenovitě u Jakoba van Ruisdael a Aerta van der
Neer), ale také u pražského F. X. Procházky. Jakkoli skutečné
– a vpravdě romantické – přírodní scenérie znal téměř jen
z okolí svého letního sídla na pražské Jenerálce, neustále
obměňoval ve svých obrazových kompozicích horská údolí
s jezery a řekami, lesní cesty a hradní zříceniny, vodní
hladiny se zrcadlením úplňku a také dramatické krajiny za
bouře či v mlze, jakož i zasněžené chudé chýše a ledový
příkrov zamrzlých rybníků. Časem se na jeho obrazech přestala
objevovat početnější stafáž, soumračnou či noční scenérii
oživuje v romantickém duchu jen osamělý poutník. Stylová
poloha intimního, snivého romantismu pomohla Piepenhagenovi
získat všestrannou oblibu v Praze, Vídni, Linci, Mnichově i
Berlíně, kde nejen vystavoval, ale kam posílal i vzorníky
svých krajin v miniaturním provedení, na způsob dnešních
portfolií. Obě dcery, Charlotta a Louisa, se staly pozornými
žačkami svého otce a později důsledně pokračovaly v jím
nastoupené umělecké cestě. Proto je i jejich dílo dodnes mezi
sběrateli umění oblíbeno, vyhledáváno a ceněno.
Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný kritik |
