|
|
 Jiří
Vejvoda,
ředitel ČRo 2 – Praha
Vaše spolupráce s rozhlasem se datuje rokem 1981. Vzpomínáte
si na vůbec první kontakt s mikrofonem?
Pracoval jsem jako tlumočník na soutěži Intertalent v
tehdejším Gottwaldově a v hale hotelu jsem se bavil s
nádhernou jamajskou pop zpěvačkou Precious Wilsonovou. Tu ke
mně přistoupil decentní muž, na první pohled osobnost, a
poprosil mě: „Můžete mi pro Československý rozhlas přetlumočit
rozhovor?“ Pak mě pozval i do studia, abych namluvil svůj
komentář. Tam mi řekl, že mám vhodný rozhlasový hlas a že bych
to měl v rádiu zkusit. Ten pán se jmenoval Ota Nutz... Začal
jsem velmi skromně, jako dodavatel písní do pořadů a trochu i
jako průvodce pořady od Mikrofóra po 3 x 60, a to stereo,
případně Dveře dokořán. Brzy jsem pochopil, že přes přísný
dohled shora není ani v rádiu vše jen černé nebo bílé.
Existovaly stanice a pořady, ve kterých bylo možné leccos.
Záleželo jako obvykle na lidech: vedle nebezpečných byla řada
slušných, straníků i nestraníků – a poznámka pod čarou: kdo
byl slušný tenkrát, je takový i dnes, a naopak.
S Otou Nutzem jste spjati nejen s vltavskými bloky 3 x 60, a
to stereo a Dveře dokořán, ale také s Hovory v Lánech a
zejména s Kávou u Kische. Za jedenáct let jste si do
imaginární rozhlasové kavárny pozvali téměř šest stovek
lidí...
Káva u Kische vznikla spontánně – takové pořady často vydrží
déle než shora nalajnované projekty. Využili jsme možnosti
zvát před mikrofon řadu zajímavých lidí, konfrontovat názory
zdejších a těch, co se vraceli. Šlo vlastně o první
porevoluční projekt typu „dva na jednoho“ se vším, co to
obnáší. S Otou jsme prožili i dlouhá období lidského
nesouladu, měli jsme odlišné názory na politiku, peníze, moc,
ženy, a přece jsme vždy byli vzorným tandemem. Poslední pořad
se mnou natočil doslova na prahu smrti, odvysílal se až poté,
co už nebyl mezi námi. Knižní podoba vybraných rozhovorů
vydaných v Radioservisu zanechala jedinou hmatatelnou
vzpomínku na Kávu u Kische, protože rozhlasové pásy v bytě
Otovy vdovy na Invalidovně zničila roku 2002 povodeň.
Nedávno k trojici knížek rozhovorů „od Kische“ přibyla
knížka fejetonů Svět uprostřed týdne – a počátkem loňského
prosince se na knihkupecké pulty dostal další váš titul Život
se slepou bohyní. O čem pojednává?
Život se slepou bohyní je komentovaná zpověď významného
právníka Alexandra Károlyiho, který byl neuvěřitelných
jednatřicet let členem a předsedou disciplinární komise našeho
fotbalového svazu. Zajímalo mě, jak si mohl udržet integritu a
čest – lidskou i profesní, proč miluje fotbal, který mám rád i
já, přestože se mi intelektuálové posmívají. Ale já sport
ctím, naučil mě ctižádostivosti a fair play; a navíc mě knížka
spasila v těžkém letním období, kdy jsem týdny nezamhouřil oka
a mohl vyplnit čas psaním.
Jak se rozhlas změnil za těch bezmála třicet let, co s ním
jste profesně spjat?
Ta proměna je neuvěřitelná. Z tuhé cenzury zůstalo trochu
autocenzury, politický dohled napřed po listopadu padl za oběť
bezbřehé demokratuře, jak to nazýval Karel Kryl, ale dnes je
pro řadu moderátorů a redaktorů naštěstí už samozřejmostí to,
proti čemu se ještě před několika lety bouřili: že je třeba
dodržovat Kodex Českého rozhlasu a zákony, řečeno
srozumitelněji, je třeba se u mikrofonu chovat slušně.
Největší proměnu ale rozhlas absolvoval ve své technologii:
tam, kde dřív byly potřeba sály plné rozhlasových pásů, stačí
dnes počítač nebo „empétrojka“. Možná jsme zároveň svědky i
účastníky třetí komunikační revoluce v dějinách lidstva: Kdysi
se naši předci naučili dorozumět jeden s druhým, pak se
naučili přenášet myšlenky tištěným písmem na dálku od autora
ke čtenáři. Dnes můžeme oslovit naráz obrovské množství lidí,
vzdělávat je, informovat, ale i mást či s nimi manipulovat.
Tím víc platí, že sdělovací prostředky jsou odjištěnou zbraní,
že jimi lze člověka adorovat i zničit. V době, kdy jsou
privátní média obchodním artiklem, který vydělává na senzacích
a krvi, stoupá význam médií veřejné služby. To si řada
politiků neuvědomuje. Mnoha z nich jde o jediné – zrušením
koncesionářských poplatků dostat tato média pod svoji přímou
kontrolu, vrátit je znovu státnímu dozoru, uzavřít pomyslný
bludný kruh.
V poslední době se ozývají hlasy, také v souvislosti s
poklesem počtu posluchačů stanice Praha, že by bylo dobré
zamyslet se nad její podobou. Jsou takové úvahy na místě?
Pokud ano, jakým směrem se Praha vydá?
V zásadě jsem vždy byl proti tomu, abychom se zúčastňovali
závodů v poslechovosti. Asi jsme se kdysi nechali vlákat do
boje, který nám nesluší, ale který mnozí, kdo rozhodují o
našem osudu, berou vážně, a tak z něj nemůžeme nyní vycouvat,
a už vůbec jej nemůžeme ignorovat. Praha není solitérem, je
součástí rodiny mnoha stanic Českého rozhlasu, a proto vítám
podnět programového ředitele Petra Duhana, aby v březnu
proběhla zásadní Programová konference Českého rozhlasu s
podtitulem Vysílání ve druhé dekádě 21. století. Na ní by se
mělo rozhodnout mimo jiné i o tom, čím má být a bude Praha.
Osobně jsem přesvědčen o tom, že vedle Radiožurnálu má být
druhou „většinovou“ stanicí, která nerezignuje na obsah, ale
zároveň bere na vědomí svět, jaký je, nenalhává si, že lidé
klečí před rádiem v nábožném tichu jako před oltářem, ale že
nás poslouchají i v autě, v práci, v obchodě, nejen z
rozhlasového přijímače, ale i z internetu, časem možná z
mobilu, a že tedy musíme jít do jisté míry s dobou. A ta míra
musí být přesně pojmenována. Proto činím na stanici personální
změny, jejichž součástí je příchod editorů, kteří budou mít za
úkol dát stanici jasnější tvář, jedinečnost. Ten, kdo si
dopřeje poslech naší stanice, by měl od první vteřiny věděl,
že poslouchá Prahu.
Milan Pokorný
Snímky David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 5. ledna. |
