|
|
Astin deník – thriller, který nenudí
Nazývají ji anglickým Simenonem či první dámou detektivky.
Napsala na sedmdesát knih, některé byly zfilmovány, většina
adaptována v televizi. Posbírala bezpočet literárních cen a
roku 1996 získala titul Rytíř britského impéria. O rok později
se stala baronkou z Baberghu a zasedá ve Sněmovně lordů. Řeč
je o Ruth Rendellové alias Barbaře Vineové, označované za
nejvýznamnější autorku žánru krimi.
Čas od času pocítí oceňovaný autor potřebu psát pod
pseudonymem, ať už se chce změněnou identitou vymanit ze
„stereotypů“ svého dosavadního uměleckého směřování, či má
v úmyslu pozlobit kritiky a vyzkoušet, zda jsou opravdu s to
podle stylu autora identifikovat, když se tím tak holedbají.
Této drobné zlomyslnosti se dopustila například nositelka
Nobelovy ceny za literaturu Doris Lessingová a s kritiky
provždy zúčtovala – nikdo její žert neprokoukl.
 Recenzenti
vysvětlili různými způsoby, proč se Rendellová roku 1986, tedy
po dvaadvaceti letech úspěšné kariéry, proměnila v Barbaru
Vineovou. Autorka sama tuto skutečnost komentovala lakonicky –
Barbara je její druhé jméno, nevidí v tom dvojkolejnost,
chtěla vyzkoušet nový žánr (psychologický thriller) a
předpokládala, že se o knihy bude zajímat úzký okruh čtenářů.
A tady se mýlila. Napsala jich zatím čtrnáct a dosáhly stejné
popularity jako její detektivky.
Ve svém žánru je Astin deník (Vyšehrad) – příběh, jehož jádro
tvoří rodinné tajemství, které ovlivní osudy tří žen různých
generací – knihou, která si čtenáře odpočátku získá.
Rendellová i jako Vineová prokázala schopnost vystavět
rafinovaně strukturované vyprávění s propracovanými popisy (i
když možná někde zbytečně dlouhými) a dialogy. Čtení je to
napínavé a střídání deníkových zápisků s vyprávěním v ich
formě tuto dramatičnost podtrhuje. I přesné dávkování dánštiny
coby tajemného kódu zesiluje čtenářský zážitek.
Asta, „která všechno způsobila“, připomíná tragické hrdinky
severských ság. Svou citlivost pohřbila hluboko ve svém nitru
a sama k ní ztratila klíč. Krutá je především k těm, které
miluje. Jedinou emocí, již nezvládá, jsou deníky, jež si léta
píše. Právě skrze ně objevují příbuzní opravdovou Astu,
zapovězené tajemství i sebe samotné.
Příběhem se autorka vrací ke svým vlastním kořenům. Její
prarodiče stejně tak jako Asta pocházeli ze Skandinávie a i
oni se v roce 1905 usadili v Londýně. Do jaké míry je kniha
autobiografická, se můžeme jen dohadovat. Jedno je ale jisté:
jde o příjemné oddychové čtení.
Šárka Vieweghová |
