|
|
Román druhý, a jiný
Když se nedávno zjevil neznámý spisovatel s Milostným dopisem
klínovým písmem, byly tu hned dvě záhady: kde se vzalo klínové
písmo? A kdo je autor? Prvotina byla totiž podezřele zralá a
autor budil v naší homogenní společnosti zvědavost svým
původem. Kniha však nenaznačovala nic, co snad mohlo
poukazovat k příběhům, jež by vysvětlovaly autorův původ.
Tomáš Zmeškal byl natolik rafinovaný, že vstoupil do české
literatury románem, který v pozoruhodných postavách a jejich
osudech odhaluje temná zákoutí naší obecné zkušenosti
uplynulého půlstoletí, aniž by se vypisoval ze své jinakosti
ve většinové společnosti. Toto osobní téma si ponechal pro
svůj druhý román, očekávaný s opravdovým napětím.
 Životopis
černobílého jehněte jako by byl odpovědí na otázky, jež padaly
nad prvotinou. Už titul odkrývá tajemství: černý i bílý. A
nejen tato dvojjedinost: dvojjediný je vypravěč i jinak, má o
šest minut starší sestru. Je přirozené, že dvojčata jsou
navzájem až telepaticky spjata, což zpočátku nebrání běžným
dětským střetům. Nečtu příběh autobiograficky, i když autorova
osobní zkušenost je zřejmá už v tom, že pro vyprávění o
dětství a zrání Lucie a Václava zvolil tradičnější,
lineárnější způsob ztvárnění, než tomu bylo v předchozí knize.
Zpočátku je obrázek poměrně nekonfliktní – dvojčata jsou
v péči babičky a zčásti i osobitého strýčka. Tajemství: kde
jsou rodiče? Zahynuli při autonehodě. Od chvíle, kdy zvídavé
děti odhalí, že skutečnost je jiná, příběh se začíná
dramatizovat. Rodiče nejsou mrtvi, otec je kdesi nazpět v
Africe a matka, jíž zbyly dvě černé děti, neunesla tíhu údělu,
nedokázala se vyrovnat s nenávistnými pohledy svého okolí a
žije v psychiatrické léčebně, potácejíc se v neřešitelných
ambivalentních pocitech nenávisti a lásky k vlastním dětem. Po
neplánovaném setkání dětí s matkou v léčebně se vyprávění
láme, těžce prožívaná ztráta rodičů a pak smrt babičky
způsobují, že Lucie s Václavem začínají své postavení v bílé
společnosti i svůj život pociťovat úkorně.
Pro dospívajícího hocha zdánlivě banální situace – taneční.
Ale před Václavem se tancechtivé dívenky rozestupují, jako by
byl prašivý. Pak tolikrát zpracovaná snaha po modré knížce: u
Václava není motivována odporem ke zbraním, ale děsem
ze šikany – jediný černý mezi agresivními bílými výrostky.
Paradox: za povinného pobytu v blázinci se může cítit jako
rovný mezi rovnými, ač tmavý a zdráv.
Citový úraz Luciin je hlubší: pocit osamocení (zejména za
Václavova pobytu v blázinci) zesílený chvilkovým nedorozuměním
s láskou na dálku (zasáhla ji v Bulharsku), pak odpor k
neodbytným pohledům lačných mužů, kteří po ženě chtějí jenom
to jedno, a po krásné černošce navíc exotický skalp.
Ve vyprávění Zmeškal tentokrát odložil všechnu kompoziční
rafinovanost, rozehrál příběh zprvu zdánlivě banální, ale
xenofobií, jež oba sourozence dusí, dává probleskovat banalitě
zla. Příběh se postupně dramatizuje, až dospěje do tragických
poloh. Na začátku smyšlená automobilová havárie jako
vysvětlení ztráty rodičů, na konci havárie skutečná. Tolik
bych se potřeboval zbavit scény setkání se sestrou, kdy se
s lidskou bytostí jedná, jako někde u praprapředků. Nesluší se
však vyzrazovat víc.
Vladimír Karfík, literární kritik |
