|
|
 Zbyněk
Vybíral, psycholog
Antikrist – život bez rovnováhy
Váhal jsem nad tím, zda ve vánočním čase uvažovat nad
Antikristem. Přesněji nad provokativními tématy, která režisér
Lars von Trier nadnáší ve svém novém filmu. Proč právě nyní,
kdy se náš tříletý syn tak těší na Ježíška: „To je takový malý
chlapeček, že tatí?“
Ale proč ne v čase křesťanského zastavení? Navíc když právě
tento měsíc film Antikrist „putuje našimi kiny“. Zastavení o
Vánocích mohou být i od toho, abychom se zamysleli nad tím,
kdo a co nás provokuje. Čím to je. A proč nás zneklidňuje
právě to?
Žijeme v době soužití protikladů a paradoxů. Velcí ideologové,
kteří by opačné pohledy a názory zakázali, pozbyli moc.
Alespoň na čas. Soužitím protikladů se zabývá i nový Trierův
snímek. Mohou spolu vůbec přežít čistá racionalita a ryzí
iracionalita? Tam, kde racionálnější muž chce být co
nejracionálnější, a kde žena popustí stavidla své iracionalitě
tak, že nic než emoce ji nestravuje? Je to velmi těžké. Podle
Triera to je k nepřežití. Je mnohem výhodnější, když je muž
rovněž emotivní a žena rovněž racionální. Je to mnohem
výhodnější sociálně, psychologicky, zdravotně. Takto se
zakládá na zdravější vztah. Když se muž i žena umějí vcítit
jeden do druhého, lépe spolu vydrží. Měli by občas mlčet i
tehdy, když se jim chce zase po svém promluvit. Měli by tu a
tam umět pocítit, co druhý potřebuje. I o tom je onen krutý
film. Že to muž neuměl.
Film navozuje vážnou otázku, když říká: V manželství nemůže
být jeden druhému psychoterapeutem. Takto navozený druhotný
vztah ničí onen vztah primární. Manželství bývají šťastná
právě díky rovnováze. A rovnoprávnosti. Ale terapeut a jeho
klientka? To je přece ukázkový příklad nerovnováhy. Jeden
pomáhá, druhý si nechává pomoci. Co se stane, když to spolu
takto rozehrají manželé? Když on, terapeut z povolání, chce
vyléčit svou ženu? A ona se poddá, podvolí? Zvolí cestu do
záhuby.
Film klade řadu dalších otázek, jako by ohledával život a
smrt. Dobro a zlo v něm. Lze přežít smrt vlastního dítěte?
Jak? Jak žít dál, když si jeho smrt kladu za vinu? Jak
vypadají žal, bolest a zoufalství? Jak je přežít? Jsou to
přetěžké otázky. Vlastně ty vůbec nejtěžší.
Jistě, režisérovy absolutizované odpovědi na podobné rébusy
můžeme vidět jako přehnané. Proč musí ve svých obrazech tak
přehánět? Ale copak bychom si vůbec v naší době všimli toho,
že někdo řeší něco závažného, kdyby to nezveličil? Kdyby nám
své otázky a odpovědi neservíroval – tu šokujícím způsobem,
jindy třeba vulgárně?
A to je pro mě jedno z dalších předvánočních zamyšlení: Zvykli
jsme si na zveličování a šokování. V umění, dalších médiích,
někdo i v domácích výměnách názorů. Neposunul se náš práh
toho, kde a kdy si teprve řekneme, že už jde do tuhého? To na
nás opravdu musejí umělci, politici, moderátoři i naši
partneři zvyšovat hlas a zavalit nás přeháněním?
Nechci končit otázkou. Nemusejí. Záleží na nás. Na našem prahu
vcítění. |
