|
|
 Jarmila
Šuláková,
zpěvačka
Neříkáte si někdy – bylo toho dost, jsem unavená, už zůstanu
doma a budu zpívat jen občas?
No baže říkám, skoro pokaždé, když se vrátím ze šňůry
s Fleretem; sednu si doma a říkám si – je ti toho zapotřebí,
pořád někde rajzovat? Tak odpočívám, ležím u televize, větrám
psa – mám fenečku jezevčíka. Ale pak týden dva sedím doma, tož
su celá chorá, tu mňa píchá, tu mňa bolí – to se mi zase
stýská po zpívání. Pak na jevišti to ze mňa všecko spadne, su
veselá a je mně dobře, protože mě posluchači nabíjejí takú tú
elektřinú – a snáď také já jich! Pokáď mně půjde hlas, tak
zpívat nepřestanu.
Nedávno jste v televizní Všechnopárty spočítala, že jste měla
loni přes sto vystoupení – doopravdy jich bylo tolik?
No, ještě víc. Sto čtyři bylo loňských vystoupení s Fleretem –
to mi přesně spočítal podle svého diáře náš manažer Vladimír
Chromeček – a ještě tak dvacítka byla s folklórními muzikami,
též kolem toho mého výročí. Tak to vychází koncert na každý
třetí den – tož docela slušné na ten věk, ne?
Vztah k lidové písni většinou vzniká v rodině – a na Horňácku
i u vás na Valašsku je takových zpěváckých a muzikantských
rodů hodně; když jste byla malá, zpívalo se i u vás doma?
Maminka hrála ochotnické divadlo, ráda doma zpívala třeba
kuplety – to byly dřív takové populární melodie. Tatínek byl
všestranný muzikant, uměl na trubku, na saxofon, na harmoniku.
Hrával ve vsetínské kapele Old Boys. Takže když jsem byla
malá, pořád se doma zpívalo – maminka si prozpěvovala u
vaření, tatínek jí k tomu hrál na harmoniku. Bylo to takové
rodinné muzicírování a toto všecko jsem nejprv pozorovala a
potom už jsem zkoušela zpívat také. Nakonec i s tým
muzikantským rodem to u nás jaksi dopadlo: dcera Zuzanka učí
hudební výchovu ve škole na Vsetíně a jeden z vnuků, Janeček,
hraje v kapele na klávesy.
Takže s maminkou jste si zpívala už odmalička?
Občas ano, ale častěji až když jsem už chodila do školy a
v měšťance pak do školního sboru. Písničky, co jsem nosila
ze souboru Vsacan, jsme si doma zpívaly spolem. Když jsme
později měly možnost spolu nahrávat pro rozhlas, vybíraly jsme
právě z mého souborového repertoáru.
Jakým hláskem si prozpěvovala Jarmila Šuláková jako malá
holčička?
Takovým mezzosopránkem – no, od takových dvaceti je to spíš
ten alt. Když jsem chodila do čtvrté třídy, učitelka si mě
napřed poslechla a potom jsem musela zpívat přede všema na
stupínku. Tenkrát jsme ještě měli zvlášť třídu pro děvčice a
zvlášť pro ogary, tož ona mě dycky zavlékla k tým ogarom a já
jsem tam musela na tom stupínku před všeckýma předvádět, jak
umím zpívat. Já jsem se napřed hrozně styděla, a když jsem
konečně ze sebe vymáčkla nějaké to zpívání, bylo pak zase zle:
po škole si ogaři na mě počkali a dostala jsem pár štulců – co
jsem se opovážila povyšovat se na ně jakýmsi zpíváním...
Po škole jste se vyučila švadlenou, ale muzika nakonec
vyhrála, i když jste se nikdy neživila přímo zpěvem.
Bylo mně devatenáct, když jsem poprvé nahrávala pro ostravský
rozhlas, na jaře roku 1949 – tož to bylo loni šedesát roků!
Bylo to Okolo Suče, A vy páni muzikanti a V tej uherskej
javořině; to si mě vybral a do ostravského rádia pozval
hudební redaktor Stolařík. Ty nahrávky potom vyšly na malých
gramofonových deskách – to byly moje první hity, které jsem
nazpívala ještě s cimbálovou muzikou strýca Michálka. Tato
muzika hrála asi tři roky se Vsacanem, později jsme se
stejnými muzikanty – primášem byl Rudolf Duda, druhé housle
hrál můj pozdější manžel Ludvík Schmidt – založili soubor
Kyčera. Jezdil s námi ještě strýc Cepků jako lidový vypravěč,
to byl jakýsi tehdejší moderátor.
Ty první nahrávky vám vlastně pomohly i k celoživotnímu
povolání „prodavačky“ hudby.
V padesátém roku jsem už měla ty první hity, a když se
uvolnilo místo vedoucí prodejny Supraphonu na Vsetíně, přijeli
dva pánové z Prahy a nabídli mně to. Prý že si dodělám
obchodní školu – no, k tomu nikdy nedošlo, ale sloužila jsem
Supraphonu pětatřicet let – od roku 1950 do roku 1985, kdy
jsem odešla do důchodu. Věrná osoba jsem byla a do důchodu
jsem odcházela se šestnácti sty šedesáti korunami. Já se tomu
dneska už směju, ale byla to spíš tragikomedie – národní
umělkyni, to mi v roce 1989 dali, ale nemít vdovský důchod po
manželovi a pár korun příplatku „za kulturu“, bylo by to zlé.
No, aspoň mám ještě důvod na stará kolena ještě jezdit po
koncertech.
Helena Bretfeldová, publicistka
Snímky Petr Soukup
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 22. 12. |
