|
|
 Valérie
Zawadská, herečka
Jak na svého dabingového souputníka Miroslava Moravce
vzpomínáte?
Mirek nebyl jen veliký herec a skvělý dabér, ale byl to také
člověk s velkým Č. Vždycky si připomínám, že to byl pan
Moravec, který mě, když jsem poprvé seděla v dabingovém studiu
na Smíchově u režiséra K. M. Walló a třásla se trémou, abych
něco nezkazila, vzal za ruku a dodával mi odvahu: „Podívej se
na to svítící kolečko a křížek a nauč se s nimi dýchat, to je
základ. A neboj se, když něco zkazíš, chyba se dá vždycky
smazat, je to prostě mazací.“ Dokázal povzbudit a uměl
vytvářet pohodu. Vážím si toho, že jsem později mohla patřit
do kruhu jeho přátel.
A jak to bylo s tou korunovací?
Tu vymyslel recesista a úžasný šéf sedlnické televize Josef
Odstrčil. Nevíte, co je Sedlnická regionální televize? To je
nejspíš světové unikum – televize pro pět obcí na
Novojičínsku. Znám to tam, do jedné z nich, Bludovic, jsem
jezdívala za maminkou, mimochodem letos v létě patřily
Bludovice k těm, keré krutě poničila povodneň. Když za mnou
s tím záměrem pan Odstrčil přišel, zeptala jsem se ho, zda to
myslí vážně. Odpověděl, že podle ocenění v Přelouči, kde se už
patnáct let udílejí Ceny Františka Filipovského za nejlepší
tvůrčí a herecké výkony v dabingu, i podle TýTý už králi jsme,
jen ta korunovace tomu chybí. Sláva to byla, odehrávalo se to
v Sedlnicích, byli jsme v historických kostýmech, koruny na
hlavách, dostali jsme glejt, i z pušek se střílelo... A když
Mirek Moravec zemřel, přišel za mnou Josef Odstrčil znovu, že
bychom měli realizovat korunování princů a princezen, tedy
nejlepších mladých herců dabingu, které by se mohlo opakovat
tak po dvou letech a bylo by spojeno s udělováním Ceny
Miroslava Moravce. Slíbila jsem, že se pokusím dát dohromady
porotu a že pomůžu. Snad se to podaří uvést v život, nejen
kvůli Mirkovi, ale i kvůli dabingu.
Tím ale vaše podpora dabingu i mimo studio nekončí. Tuším, že
se nějak podílíte i na přeloučské soutěži…
Pokládám si za čest, že mohu už šestým rokem pracovat v její
hodnotitelské komisi. Letos jsem v Přelouči moderovala
jubilejní patnácté předávání cen – shodou okolností v den
svých narozenin. Uváděla jsem i loňský večer, ale první
nabídka přišla už před lety; jenže tehdy se ceny předávaly ani
ne čtrnáct dní po narození mého druhého syna, a přes sliby, že
se postarají o nás oba, jsem si s miminkem netroufla.
Minulý rok jste začala učit na konzervatoři...
K tomu mě také přiměl Mirek Moravec s Jirkou Zbořilem, oba už
nějaký čas na Mezinárodní konzervatoři Praha učili. Napřed
jsem se vyděsila a oponovala jsem, že učit mají lepší, zkušení
a starší – to mi ještě nebylo padesát. Jenže v tomto bodě se
situace změnila loni v září. Tak jsem si řekla, že to zkusím,
že vždycky přece mohu odejít, pokud nebudu mít pocit, že na to
stačím. Začala jsem učit jevištní řeč v prvním ročníku a
v druhém jsem měla pět posluchačů na umělecký přednes, který
je mou životní láskou. Slavila jsem s ním své první úspěchy na
Wolkerově Prostějově – ty trochu mohou za to, jak se později
vyvíjel můj život. Ostatně v mládí jsem původně pomýšlela na
učitelskou profesi. Myslela jsem, že budu vychovatelkou
v dětském domově, kde bych vedla recitační a divadelní soubor.
A jaké máte pocity po roce pedagogické praxe?
Když šel Mirek čtrnáct dní po svých posledních narozeninách do
špitálu, požádal mě, abych se postarala i o jeho žáky. Brala
jsem to jako závazek. Na jevištní řeč jsem sehnala výbornou
kolegyni Alici Šnirychovou a učila jsem dál přednes děti „své“
i „adoptované“, abych je dovedla k ročníkovým závěrečným
zkouškám. Snažila jsem se vycházet z jejich naladění i zájmů a
ty pak rozšiřovat a obohacovat. Vysvětlovala jsem jim, jak je
důležité neříkat jen slova, ale dostat se pod povrch textu. A
s radostí jsem zjišťovala, že je to začíná bavit. Dokonce mi
pak o prázdninách posílali esemesky. Na tento školní rok jsem
si už připravila metodický plán a doufám, že ho budu moci
dalších třicet let dotahovat k dokonalosti...
Máte nějaké pedagogické vzory?
Rozhodně. Neobejdu se bez vzpomínky na Janu Andresíkovou,
která mě učila umělecký přednes po čtyři roky na DAMU. Její
úžasná energie a lidský zájem o své žáky nám nedovolily ji
zklamat. Nic nevnucovala, měli jsme pocit, že v oblasti
literatury a její interpretace děláme společné objevy. Ani
jsme si moc neuvědomovali, že by to bez jejích vědomostí
nešlo. Pro ty čtyři roky společného hledání pro mě právě ona
byla jedním z nejvýraznějších pedagogů na DAMU. A předtím jsem
měla hodně ráda svého češtináře na gymnáziu v Šumperku Ctirada
Medlíka, nesmírně kultivovaného, vzdělaného a charismatického
člověka. Díky němu jsem pro sebe objevila Cvetajevovou a právě
on mě přivedl k tomu, že poezie se dá dělat i jinak než jen
stát a „recitovat“ slova. Pod jeho vlivem jsme založili
divadlo malých forem, v němž jsme v letech 1973–1977 dělali
především poezii. Tedy byly jsme tam hlavně holky; ve třídě
nás bylo dvaatřicet, z toho jen čtyři kluci. V roce 1976
přijel do Šumperka Jiří Císler režírovat Charleyovu tetu a ve
škole vybírali adeptky do mladých dívčích rolí – a vybrali mé
krásné a hubené kamarádky a mě ne, i když jsem vyhrávala
recitační soutěže a připadalo mi, že mi divadlo jde líp. To mě
tedy naštvalo. A Medlík se tvářil pobaveně. To mě naštvalo
ještě víc. Teď už vím: znal mě, nejspíš tušil, že z toho
naštvání vykřešu nějakou energii.
Vítězslava Šrámková
Snímky David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 8. 11. |
