|
|
Přes Amazonku most nepostavíš
Spisovatelka, publicistka a dlouholetá členka zahraniční
redakce Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu Pavla Jazairiová
vydá na jaře příštího roku v nakladatelství Radioservis novou
knihu. Tentokrát půjde o osobité přiblížení atmosféry a reálií
některých zemí Latinské Ameriky, kam se autorka před časem
vydala na další ze svých reportážních cest. S předstihem
nabízíme jednu z kapitol – Pavla Jazairiová ji věnovala
nejširší a zřejmě nejdelší řece světa.
Řeka plná ryb a moře na dosah
 Stojím
na nábřeží v Belému. Nedohledná hladina nahnědlé vody. Na
jedné straně se Amazonka vlévá do moře. Na druhé straně břehy
ostrova Marajo. Své jméno dostala podle indiánských žen, které
bojovaly proti nepříteli. Jako bájné Amazonky.
Dlouhá je 6259 až 7062 kilometrů – změřit přesně ji nelze,
protože mění své jméno podle přítoků. Pramení v Peru, kde
stéká ze svahů And, vtéká do Atlantického oceánu. Je
nejvodnatější a možná nejdelší řekou na světě (pokud to není
Nil,) má největší povodí (6915 000 až 7180 000 km2) – zabírá
čtyřicet procent z celého kontinentu Jižní Ameriky.
Amazonka protéká Peru, Bolívií, Ekvádorem, ale z největší
části Brazílií, Amazonskou nížinou. Ve svém ústí je řeka
široká 80 až 150 kilometrů a hluboká až 135 metrů.
Širší řeka než Amazonka neexistuje a její proud je tak prudký,
že přes ni nikdy nebyl postaven most.
Asi dvacet procent světových zásob sladké vody proudí v
Amazonce.
V Belému, hlavním městě státu Pará, pět hodin letu ze Sao
Paula, vidím místo divočiny výškové domy, široké třídy,
graffiti na zdech a moderní supermarkety. Večer se před
bankami utáboří místní bezdomovci.
 Francouzi,
Holanďané, Španělé, Britové, Portugalci, kteří na začátku 17.
století dopluli do Amazonie, objevili ztracený ráj.
Jaký ráj? Nespaloval snad tyto muže žár rovníkového slunce?
Horko, vlhkost vzduchu, hmyz. Ale byli to doprodruzi, plavili
se do neznáma za příslibem bohatství. Tropický les, vzácné
dřevo, rostliny, koření – kakao, hřebíček, vanilka a skořice,
kožešiny a možná i zlato. Řeka oplývala rybami a moře bylo na
dosah.
O to vše spolu dobyvatelé bojovali.
V souladu s přírodou
Doufala jsem, že v Belému uvidím indiány. Potkávám jen
míšence. Indiáni existují na fotografiích ve výstavních
prostorách bývalé celnice Vero Peso („ver o peso“ – ověř si
váhu) – velké barevné fotografie indiánů Asuri ze státu Pará,
kam Belém patří.
Když roku 1500 přišli do Brazílie Portugalci, žilo zde asi pět
až šest milionů indiánů (jak je mylně pojmenoval Kolumbus,
který si myslel, že doplul do Indie). Byli to sběrači a lovci,
také zemědělci. Mýtili prales po kouscích, pěstovali maniok a
jiné plodiny k jídlu. Když se pole vyčerpalo, odešli jinam.
Rozuměli pralesu a znali vlastnosti rostlin. Jejich domy byly
vzdušné a kulaté, aby had, který by do takového obydlí
pronikl, nemohl zalézt do žádného rohu. Lehké a jednoduché
příbytky – indiáni byli kočovníci. Žili v souladu s přírodou.
Předměty, které potřebovali, si vytvářeli. Ze dřeva , kamene,
lián... Milovali ozdoby z peří poskládané do pestrých mozaik.
Z pralesních rostlin pletli hamaky, závěsná lůžka. Znali
hrnčířskou hlínu a vyráběli keramiku. Popel svých mrtvých
pohřbívali v ozdobných keramických vázách.
Když do Amazonie vtrhli Evropané, káceli jejich les a ničili
přitom vše vzácné a cenné, co v něm rostlo i žilo, prchali
zoufalí indiáni daleko od cizinců, do končin, kde, jak
doufali, naleznou klid.
 Fotografie
vystavené ve Vero Peso jsou trochu podbízivé – vrásčitá
babička líbá ptáčátko, žena míchá jídlo na obrovské pánvi,
děti si hrají v hamace. A další snímky: muž napíná luk, svaly
na zádech ozdobené geometrickými kresbami. Chýše, dvorek,
řeka, jídlo, děti a ženy. Stará nahá žena, její klidné
sebevědomí. Barvy. Rudá a hnědá, krunýř želvy, oranžové plody,
červené a černé kresby na těle a obličeji.
Nahá mužská záda ozdobená kresbami. Jaký je smysl těch
geometrických vzorů? Zdobí se tak ještě?
Nakreslené na látce jsou kresby na prodej. Bílé, černé a
červené labyrinty – geometrické pravidelné tvary. Ale tyto
kresby patří na lidské tělo – patrně jednotlivé vzory na různé
části. A fotografie není skutečnost.
Jak se zbavit indiánů
První setkání Evropanů s domorodci se zdálo být příjemné.
„Indiáni jsou mírumilovní a pohostinní,“ psali dobyvatelé
portugalskému králi.
Idyla rychle skončila, když se Portugalci rozhodli využít
indiány jako otroky pro zemědělské práce.
Vyzbrojené skupinky pronikaly hluboko do vnitrozemí a lovily
lidi. Potkávaly kmeny, které už nebyly mírumilovné, a navíc si
jejich příslušníci (prý!) libovali v lidském mase.
Skutečná pohroma přišla v dvacátém století s kaučukovou
horečkou. Chudí přistěhovalci získali v Amazonii půdu, kterou
si sami museli od indiánů „vyčistit“. Způsobů, jak se jich
zbavit, bylo mnoho. Cukr se strychninem, pokrývky nakažené
neštovicemi, najímání pistolníků, kteří vystříleli celou
vesnici.
Když zájem o kaučuk poklesl, těžily se nerosty, stavěla se
transamazonská dálnice, pěstovala se soja, která devastovala
(a stále devastuje) velké rozlohy půdy.
Indiáni se stahovali do měst, kde se nebyli schopni uživit.
Dnes většina z nich živoří v rezervacích.
Brazilská rasově pestrá a tolik tolerantní společnost
nedokázala indiány ochránit ani je vstřebat.
Plavba lodí
Plujeme po řece lodí, která tady slouží jako vodní autobus.
Jsme blízko rovníku. Ostré slunce a třpyt vodní hladiny.
Ocitli jsme se v rameni Amazonky, mořský vítr utichl.
 Lidé,
většinou míšenci bělochů a indiánů, si staví domky těsně u
břehu. Domků jsou stovky, tisíce, jeden jako druhý, stlučené z
prken, kterými prosvítá světlo. Verandy – houpací židle,
prádlo na šňůře, na chodníku z prken pes, na pastvině kráva po
kolena ve vodě – je čas záplav. U každého domku malé
přístaviště a u něj loďka.
Řeka je jejich cesta. U domu maličká zahrádka, dál neprostupný
les.
Kánoe, na ní žena s dítětem. Možná veze dcerku do školy. Ale
kánoí přibývá, pádlují na nich děti, docela maličké. Ale už
dovedou řídit loďku a určitě také umí plavat. Sebevědomě se
pohybují na této strašné, hluboké řece, kde žijí velké ryby a
krokodýli. Vlastně připlouvají k lodi žebrat. O něco prosí, o
cokoliv. Lidé házejí do vody balíčky zabalené v plastikových
sáčcích.
Slunce je pod mrakem a občas prší, déšť je teplý jako vzduch.
Kluci na kánoích čekají na velkou loď – zachytí se hákem o
spodní zábradlí. Po zábradlí vylezl malý chlapec, má mokré
šaty, je bos. Chodí tyto děti do školy? Budou někdy žít jinde
než u Amazonky? Jejich rodiče sbírají kaučuk, pracují na
plantážích, na stavbách, kácejí les...
Na pastvině kráva po kolena ve vodě. Je čas záplav, vysoké
vody. Některé shluky domků vytvářejí dojem vesnice a potom zde
nikdy nechybí kostel, sbitý z prken jako každé místní stavení.
Nad hladinou se objeví ploutev a další – říční delfíni! Říká
se, že jsou růžoví, a opravdu jsou.
Loď se přiblížila ke břehu, z lesa zní křik ptáků, už je
vidím: jsou to zelení papoušci s oranžovým zobákem. Na
ostrůvcích rostlin unášených proudem sedí volavky.
Tmavé a světlé vody
 V
noci jsme přistáli v Monte Allegre. Odtud se cestuje za
skalními indiánskými malbami. Monte znamená hora a skutečně,
proti hvězdnatému nebi se rýsuje temný obrys.
Nedaleko od Monte Alegre zanechal na skále otisk své ruky
lovec z doby kamenné (před dvanácti tisíci lety) – k tomu
malby lidských a zvířecích geometricky stylizovaných figur.
U města Santarém, sto kilometrů odtud, se před šesti tisíci
lety rozvíjela kultura Tapajoara. Někdejší umělci tesali do
kamene lidské postavy a vytvářeli jednu z nejstarších keramik
na americkém kontinentu. Bylo to v době, kdy obyvatelé
Amazonie začali lovit ryby, sbírat mušle a obdělávat zem.
Zemědělci vypalovali v lese mýtiny, pěstovali kukuřici, maniok
a další plodiny.
Santarém je bohaté město. Latex, dřevo, ryby, ovoce, ale také
dobytkářství, sója a juta. V okolí bylo nalezeno i zlato a
bauxit. Amazonka se zde slévá s řekou Tapajós a obě řeky tečou
vedle sebe v jednom korytě. Smísí se až po několika
kilometrech. Amazonka má barvu bílé kávy, vody Tapajós jsou
temně šedé.
Asi před padesáti lety sem doplula velryba. Podle kostry
vystavené v místním muzeu to bylo mládě. Černobílé dobové
fotografie ukazují zvíře vytažené na břeh. V ústí Amazonky
zabloudila, spletla se, pokračovala v cestě a v Santarému
zahynula. Jak hluboká musí být řeka, ve které se velryba
dostala tak daleko!
Pavla Jazairiová, spisovatelka a publicistka
Foto Jiří Hůla |
