|
|
 Jak
se fotilo za totality
Výstava Tenkrát na východě, uspořádaná Galerií hlavního města
Prahy v Domě U kamenného zvonu, není oficiózní „výstavou
k výročí“, není však ani historickým dokumentem života
v českých zemích v období komunistického režimu. Skrze širokou
škálu snímků rozličné umělecké hodnoty – známých, ale i
zapomenutých či dosud nepublikovaných fotografií – chce ukázat
proměny vnímání politické a společenské atmosféry, tedy i
životního stylu, v rozmezí let 1948–1989. Kurátoři Vladimír
Birgus a Tomáš Pospěch pojali výstavu v chronologickém sledu,
rozčlenili ji však tematicky, často s použitím záměrně
„přenesených kontextů“. Působivost jejich koncepce zároveň s
kvalitou jednotlivých fotografií můžete posoudit do 3. ledna.
Rovnocenný prostor je zde dán obecně známým fotografům i zcela
neznámým „tvůrcům jediného díla“. Na jedné straně je tak
zařazeno několik výsostných konceptualistů, těžiště výstavy
tvoří škála bytostných dokumentaristů a na druhém konci
spektra nalezneme snímky anonymních fotografů ČTK, fotografie
vznikající pro účely sociologické, a dokonce i fotografické
záznamy příslušníků StB sledujících příslušníky disentu
(mnohdy na způsob dnešních paparazzi). „Manýristickým“ úkrokem
z tehdejší všednosti je přesah do oblasti fotografie
propagační a módní (připomínající asi nejznámějšího tvůrce
v této oblasti Freda Kramera).
Jakkoli se výstavou podchycený „příběh“ odvíjí od let
nejzuřivější třídní nenávisti, je zajímavé, že se v tomto
období kurátoři nesetkali s fotografiemi zamýšlenými coby
kritika režimu. Naopak ale také nenašli příklad jednoznačné
tvůrčí kolaborace, ostatně ani takzvaný socialistický
realismus se v československé fotografii nikdy nestal
stylotvorným principem. Po Stalinově smrti se jeho vliv
postupně vytrácel, stylovým hegemonem se stal tvůrčí program
poezie všedního dne, uplatňovaný zprvu spíše v literatuře,
filmu a výtvarném umění. Vzorem pro řadu českých fotografů,
například Václava Jírů, Ericha Einhorna, Pavla Diase,
Miroslava Hucka či Jiřího Všetečku, se poté stal – ve světě se
zatím uplatnivší – styl humanistické fotoreportáže, jehož
nejznámějšími představiteli byli členové agentury Magnum.
Tento trend inspiroval také některé fotoamatéry, jejichž
tvorba nebyla vystavena zhoubnému vlivu cenzury ani
autocenzury. Mezi nimi zastává výjimečné místo donedávna téměř
neznámý Gustav Aulehla se svými autentickými snímky života na
malém městě.
 Vrcholné
vzepětí oboru v letech šedesátých je na výstavě doloženo
dokumentaristickou tvorbou Josefa Koudelky, souborem
nadčasových a zobecňujících fotografií z okupace Prahy v roce
1968. V následném období normalizace se mohla k duchu doby
vyjadřovat svobodněji jenom dokumentární fotografie,
vznikající mimo konkrétní zakázky a bez publikačních možností
(jejím vrcholným představitelem se stal Jindřich Štreit, své
originální polohy našli Viktor Kolář, Dana Kyndrová a Ivo
Loos). Fotografován byl soukromý život většinové společnosti
v období „reálného socialismu“, radikálně odlišný od života
oficiálně traktovaného. Symptomy dokonávajícího režimu
zachycuje cyklus Karla Cudlína fotografujícího útěk Němců
z NDR na Západ přes pražské velvyslanectví NSR. Patos
listopadových událostí je pak spojen s ikonickými fotografiemi
Pavla Štechy či Radovana Bočka. Závěr totalitního období ale
stejně tak patří i postmoderně konceptuálním tendencím
reprezentovaným skupinou Bratrstvo, užívající významově
zcizených motivů komunistické ikonografie…
Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný kritik |
