|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Opuštěný ostrov
(Scénář filmu, který se nebude natáčet)
Málokdo z nás mužů by dokázal po několika letech manželství
vysvětlit, proč se vlastně ženil. Bylo by to asi stejně
bláhové jako zdůvodňovat chuť na cukroví nebo strach z
povodně.
Žena naopak vysvětlí ráda a bez vyzvání každému, že si svého
muže brala především proto, že ji potřeboval. Dá tak najevo,
že tento člověk byl naprosto nepřipraven žít, a byl na tom
svého času dokonce tak, že si nedokázal ani zavázat tkaničku u
bot.
Nezmíní se však o tom, že muž až do té doby, než se oženil,
nosil boty bez tkaniček, protože to měl rád. Teprve později
byl svou ženou poučen, že musí nosit jinou obuv, protože je to
buď moderní, levné, či dokonce zdravotně nezávadné.
Žena ochotně připomene, že muž za svobodna žil jako kůl v
plotě.
Zapomene však dodat, že nyní, kdy udělala z plotu žebřík,
později knihovnu a nakonec sekretář, vzpomíná manžel na plot
jako na dobu klidu a dobrých nervů.
Většina žen tvrdí, že bychom to bez nich nikam nedotáhli.
Mají pravdu, nebylo co táhnout a nic, do čeho bychom byli
zápraženi.
Bez nás byste ztroskotali, říkají s oblibou ženy.
Ta představa není zdaleka tak náročná jako opačná – že bychom
ztroskotali se ženou.
Vžijme se tedy do situace: plujeme na velké zámořské lodi.
Samozřejmě že oba. Je hezky slunný den. Na palubě je spousta
takových manželských párů. Všichni mlčí. Většina z nich sní o
tom, že jsou sami. Náhle se ozve praskot, křik, panika. Loď se
potápí, kapitán se však usmívá. Je totiž také ženatý.
Padám do vody. V poslední chvíli se zachytím kusu prkna, které
bylo strženo vírem do hlubin.
Vynořím se a rozhlížím se kolem. Loď i čluny se potopily.
Kousek ode mne pluje obsazené prkno. Někdo se ho drží. Je je
to moje žena.
Moře nás vyvrhlo na břeh. Nejdřív ovšem mne, abych ženě mohl
podat ruku a pomohl jí na břeh, jak se sluší a patří.
Na břehu je nápis: TENTO OSTROV JE NAPROSTO OPUŠTĚNÝ!
Jsme sami, uprostřed oceánu, ponecháni svému osudu.
Žena řekne, že má dojem, že jsem to byl já, kdo v osudný
okamžik stál u kormidla. Víc říkat nemusí. Chápu. Nic
nenamítám, neboť cokoli od této chvíle řeknu, bude užito jen a
jen proti mně. Nikdo jiný tu bohužel už není.
Objeví se slunce a manželka se dává do práce. Shodou zcela
normálních okolností připlouvá k ostrovu smeták, několik
hadrů, láhev petroleje a benzinu a několik dalších věcí z
lodi.
Přestože loď byla vrchovatě naložena alkoholem a cigaretami,
nic takového se neobjevuje. Jako by si živly rozuměly.
Žena zatím už zametá pobřeží. Pak navlhčí hadry petrolejem a
dává se do gruntování palem. Já mám uklidit kameny na hromadu
– prý kdyby někdo přišel.
Jsem nervózní, ale ovládám se. Tady nelze bouchnout dveřmi a
odejít. Není kam a není čím bouchnout.
Žena plánuje. Stromy se vykopou a přesadí. Také některé
balvany „přehodíme“! Ta představa mne děsí. Ale to ještě není
to nejhorší. Prý nás čeká velký úklid celého ostrova, neboť
leží v pásmu, kde je jaro. A to po celý rok. Z toho podle
ženské logiky vyplývá, že se bude uklízet stále, protože velký
úklid je nutno dělat vždy na jaře.
Žena pokračuje ve svých plánech. Až se zařídíme, pořídíme si
rodinu. Nejdřív děvčátko, pak chlapečka. Děvčátko bude
baletkou. Chlapeček v kanceláři. Vypadá to, že budeme stavět
divadlo a kancelář.
Občas si prý zajdeme mezi lidi. Tvrdím, že to nebude možné.
Leda bychom si zašli sami mezi sebe. Mám si nechat hloupé
poznámky.
V okamžiku, kdy počítám, jak šetřit kokosové ořechy, objevuje
se loď. Křičím, mávám, běhám po břehu.
Choť mne napomene. Nemám dělat rozruch. Bude-li kapitán chtít,
jistě se staví na kus řeči. Když nebude, nevadí. Nemáme čas na
plané řeči.
Namítám, že se chci z ostrova dostat. Dozvím se, že jsme léta
žili v malém bytě a tohle že můžeme dát do pořádku a pak to
vyměnit za větší.
Žena leze po zemi a kreslí pokoj, halu, kuchyň a ložnici.
Bolí mne hlava a začínám se potácet.
Usedám pod strom.
Náhle si vzpomínám.
Už nezoufám.
Někde jsem přece četl, jak lze z kokosových ořechů vyrobit
alkohol! |
