Číslo 48 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Kryštofem Hádkem.

Bez souhlasu, ale vždy s hrdostí

Je to fascinující postava: komunistickými věznicemi a totalitním režimem prošel jako nezkrotný, zásadový a vnitřně svobodný muž, který si nezadal s bolševickými strukturami ani s kolaboranty. Převrat v roce 1989 přivítal jako příležitost nikoli ke kariéře (a k zaslouženému odpočinku), nýbrž k naplnění své představy o kněžském poslání: být pomocníkem chudých, ztracených a vyvržených. Přinášíme příběh „katolického kněze, jezuity, kriminálníka a poutníka“ Františka Lízny, který je součástí nové knihy Adama Drdy a Mikuláše Kroupy V komunismu jsme žít nechtěli.

S rudou vlajkou jako smrtka s kosou

František Lízna se narodil roku 1941 v Jevíčku, vyrůstal v Moravské Třebové. „Moje výchova byla tvrdá, tatínek byl hluboce věřící katolík a víru předával dosti autoritativně. Maminka pocházela z Podkarpatské Rusi, byla řeckokatolického vyznání a dodávala do mé náboženské výchovy východní prvek. Pro tatínka bylo nepředstavitelné, že bychom nešli nábožensky v jeho stopách. Ale i díky tomu ve mně víra zakořenila jako něco samozřejmého a vlastně jsem v tomto ohledu nikdy neprodělal vážnější krizi.“
Po únoru 1948, když bylo Františkovi sedm let, putoval jeho otec – zásadový lidovec a někdejší armádní důstojník – z rozhodnutí komise Národního výboru na dva roky do tábora nucených prací v Ivančicích. V bytě u Líznů vykonala StB prohlídku a pak úřady rodinu vystěhovaly do Velké Roudky, do studeného bytu bez hygienického zázemí. Když se otec vrátil z lágru, předával dětem myšlenky odporu vůči komunistům stejně intenzivně jako náboženství. František Lízna vzpomíná: „Díky těmhle prožitkům jsem byl antikomunista už ve svých jedenácti letech. Vstoupit do pionýra bylo pro mě naprosto nepřípustné.“
Kvůli nedostatku žáků směl studovat jedenáctiletku v Jevíčku, s trojkami z chování prolezl roku 1959 k maturitě, k níž jako jediný nedorazil ve svazácké košili. Studium gymnázia byla poslední „velkorysost“ režimu. Lízna nesměl na další školy, nastoupil do tiskárny, poté jako dělník do lisovny – a roku 1961, tedy v devatenácti letech, šel jako „politický“ poprvé do vězení. „Byl jsem zlehka zamilován do jedné dívky, za kterou jsem putoval přes pole na návštěvy. Když jsem tam jednou přišel, přivítali mě s pláčem, protože jejich otce-kulaka právě zavřeli. Dostal jsem vztek a na cestě zpátky jsem vyndal z konzoly na jedné z budov sovětskou vlajku a šel jsem s ní po vsi jako smrtka s kosou. Pak jsem ji roztrhal a navěsil na strom. Ráno na 1. máje mě sebrali a dostal jsem natvrdo sedm měsíců. Ta dívka mě potom už nechtěla znát.“
Krátce po propuštění si dvacetiletý František Lízna otestoval, jak obtížný je ilegální přechod hranic. Vypráví, že z komunistického Československa chtěl pryč za každou cenu. S kamarádem Vilim Hegrem tedy přešel na zkoušku do Polska, pak se rozdělili a vraceli se zpátky, každý sám. Jenže Viliho pohraničníci chytili – a Lízna dostal za pár dní výzvu, aby se dostavil na policii. Znovu utekl, tentokrát do východního Německa, odkud chtěl odejít na Západ. V Drážďanech byl zatčen a šel do vyšetřovací vazby. Když ho německá policie po pár týdnech vrátila do Československa, opakoval pořád totéž, totiž že měl strach z policie a chtěl se v Německu skrývat – nikoli pokračovat „ke kapitalistům“. Režim už byl přece jen o něco volnější než v nejtěžších padesátých letech – a František nemusel znovu do kriminálu. Pracoval jako dělník ve Zbrojovce, odkud ho po nezdařeném útěku vyhodili. Pak se živil jako kulisák, měl jít na vojnu, a tak ho roku 1962 poslali k trestné vojenské jednotce do slovenských Michalovců.
V papírech měl Lízna napsáno, že je „náboženský fanatik“ a „politicky obzvlášť nebezpečný“. Život u trestné jednotky pro nespolehlivé živly byl prý horší než kriminál: „Kdybych neznal Desatero, prostřílel bych se na Západ. Víra mne ale vždycky uchránila od toho, abych jednal unáhleně.“

Studium za podpis

Ve čtyřiašedesátém, těsně po návratu z vojny, se Lízna kvůli dobrému výdělku nechal zaměstnat na nákladovém nádraží v Uherském Hradišti. Byla to těžká práce: tahal stokilové pytle, které den co den směřovaly v zapečetěných vagonech do Rakouska. „Tehdy jsem si říkal, že mám fascinující šanci utéct… Schoval jsem se do jednoho vagonu, ale po dni a polovičce noci mě v Břeclavi vytáhli ven. Asi jsem usnul a chrápal. Dostal jsem rok vězení, docela málo.“
Právě při druhém věznění se František Lízna začal vážně zaobírat myšlenkou, že se stane knězem. Když vyšel roku 1965 na svobodu, zjistil, že to je takřka nemožné: oficiální církevní struktury dávno ovládli kolaboranti. Lízna šel spolu s přítelem Josefem Hrdličkou, pozdějším světícím biskupem, navštívit olomouckého biskupského vikáře Josefa Glogara a oznámil mu, že by chtěl studovat teologii. „Když zjistil, za co jsem seděl, řekl mi: ,Synu, jděte, ožeňte se a založte dobrou katolickou rodinu.' Já jsem byl neoblomný, a tak vikář zavolal státnímu zmocněnci, aby s ním můj případ konzultoval. Zmocněnec byl samozřejmě estébák. Začal mi vykládat nějaké nesmysly a já jsem mu řekl, že mě to nezajímá a ať mi řekne na rovinu, jak bych mohl studovat. Tak mi vcelku otevřeně sdělil, že cesta je, podepíšu-li spolupráci se Státní bezpečností.“
Po neúspěšné „verbovce“ nastoupil František Lízna jako dělník v geologickém průzkumu. Z těžké práce a osamělosti ho v roce 1968 vysvobodil tajně vysvěcený kněz Jan Rybář – první jezuita, s nímž se Lízna setkal. K jezuitskému řádu prý cítil sympatie od dětství, tak jako skoro ke všemu, co komunisté démonizovali a snažili se školákům zhnusit. Rybář Líznovi zprostředkoval práci ošetřovatele nemocných ve Vincentinu na Velehradě. Do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova přijal Líznu téhož roku provinciál František Šilhan. „Volání ke kněžství jsem intenzivně pociťoval už před odchodem na Velehrad, ale bojoval jsem v sobě se vztahem k ženám. Teprve tady, mezi trpícími, jsem se během dvou měsíců rozhodl pro kněžskou cestu.“
Zdálo se, že Líznův život se konečně bude vyvíjet jakž takž normálně, že vystuduje, stane se knězem a bude se věnovat potřebným. Přišly ovšem „spřátelené armády“ – a představení řádu v obavě z obnovené tvrdé perzekuce církve rozhodli, že se novicové a bohoslovci přesunou do ciziny. František Lízna cestoval do Anglie a později do rakouského Innsbrucku. Měl však jazykové problémy, těžko si v cizím prostředí zvykal a nakonec nedostal dobré reference od svých představených. Těsně před nástupem Gustáva Husáka se tedy vrátil do jámy lvové.

Selžeš-li, nemáš proč žít

Lízna byl vysvěcený kněz, ale od režimu nedostal státní souhlas k vykonávání svého poslání. Pracoval tedy v olomoucké nemocnici a v jakémsi státním podniku jako skladník. O tom, že není zrovna vhodným kandidátem pro oficiálně povolenou kněžskou činnost, neopomněl opakovaně ujišťovat komunisty ani režimní církevní struktury.
Na to, že státní souhlas nikdy neobdržel, je František Lízna hrdý, ostatně ani o něj neusiloval a nedělal žádné nedůstojné kompromisy. Zapojil se naopak do vydávání samizdatové literatury a podepsal Chartu 77. Stýkal se s Jaroslavem Zvěřinou, Otto Mádrem a řeholnicí Annou Magdalenou Schwarzovou. Právě ona mu zprostředkovala práci v nemocnici na Karlově náměstí v Praze, nějaký čas u ní také bydlel.
V Praze na sebe ihned znovu přitáhl pozornost StB – kromě toho, že se přátelil s Annou Šabatovou, Jarmilou Bělíkovou a Charliem Soukupem, spolupracoval také s oxfordskou Keston College, shromažďující informace o pronásledování věřících ve východní Evropě. Odsouzen byl ještě několikrát – v procesu se samizdatovou skupinou 28. září 1981 na dvacet měsíců za rozkrádání socialistického majetku a nedovolené podnikání a v lednu 1982 za poškozování státních zájmů v cizině na dalších sedm měsíců. Roku 1988 ho StB zatkla znovu, 28. října v Brně, při rozhazování „burcujících letáků“. Od soudu si odnesl dva měsíce vězení za „narušování veřejného pořádku“.
Lízna zdůrazňuje, že kněz bez státního souhlasu mohl své poslání za komunismu vykonávat plnohodnotně, už proto, že mši lze při dobré vůli sloužit všude. Působil jako kněz prakticky denně, v nemocnici, v lese, doma i v kriminále – všude křtil a zpovídal. Po posledním věznění ho komunisté vykázali do Černé Hory u Blanska, do ústavu pro tělesně postižené. Zároveň celibátníkovi přichystaly úřady překvapení – měl sloužit na ženském oddělení, u postižených sklerózou multiplex, tedy u zcela nehybných pacientek, které personál dennodenně musí oblékat a umývat od hlavy k patě. František Lízna vypráví, že za nemocnými ženami docházel i farář Kubíček, muž svaté pověsti: „Zrovna jsem se přehraboval v hromadě špinavého prádla, když mi řekl: ,Tak vidíš, kdyby ses choval pořádně, mohl bys sloužit Božímu lidu. Teď tady děláš tohle.‘ Najednou jsem viděl, že mezi námi je přehrada, postavil mě do role, že dělám něco nepatřičného, že dělám politiku, místo abych sloužil Božímu lidu.“
Líznovy problémy s představiteli církve trvaly až do konce komunismu, kvůli Chartě 77 byl vnímán jako černá ovce. „Mnozí spolubratři se mě stranili. Vnitřně jsem ale cítil, že když selžu v pomoci pronásledovaným a v boji proti komunismu, že nemám proč žít. Proto jsem jezdil třeba na soudy s politickými vězni, posílali jsme o tom zprávy do zahraničí a pomáhali jejich rodinám.“
Po roce 1989 pracoval František Lízna několik let jako vězeňský kaplan na Mírově – a mohl svým svěřencům pomáhat i proto, že měl z komunismu s kriminály osobní zkušenost. S jedním z vězňů dokonce navázal přátelství. A pokud bychom snad nechtěli mluvit přímo o přátelství, svérázně projevené uznání to bylo určitě. Například delikvent Zvoníček, zloděj a vrah: „To byl po celém těle pokérovaný chlap, který přišel do vězení v dámských kalhotkách. Vytahoval se, jak mučil svoji družku, jak byla ošklivá a rezatá. Nakonec ji našli mrtvou v jeho posteli a dostal sedm let. Popisoval, jak ji mlátil gumovou hadicí, až se z toho počůrala... Napadlo mě, jak by se k němu zachoval Kristus... Půjčil jsem mu ke čtení evangelia. On si je prostudoval, vrátil a řekl: ,Je to moc krásný, ale kdybych se ti vyzpovídal, pozvracel by ses...‘ Po letech mi od něj přišel dopis, který mám dosud ve skříni. Psal, že jsem byl jediný člověk, který mu kdy ukázal jinou cestu...“

Poutník navždycky

Pater Lízna ještě za komunistů podnikl cestu od patníku u sovětsko-polsko-slovenské hranice, z hory Kremenec přes Levoču a Turzovku na Svatý Hostýn, a spojil tak pěší chůzí celou republiku. „Modlil jsem se po cestě za oběti komunismu a za všechno, co bylo spojeno s mým duchovním povoláním.“
V roce 2004 podnikl dvouapůlměsíční cestu ke svatému Jakubu do Santiaga de Compostela. V roce 2006 putoval mezi portugalskou Fatimou a Santiagem. Nakonec došel pěšky k Sevastopolu, na Cherson, kde Cyril a Metoděj objevili ostatky svatého Klimenta, a spojil tak chůzí Evropu od Západu na Východ. Byl v té době těžce nemocný, ale přesvědčený, že „chůze je přirozený lék, že poutě mají léčivý účinek“.
Pater František Lízna se ani po odchodu z Mírova nepřestal starat o lidi v nouzi. Své poslání vidí v práci mezi chudými a opovrhovanými, mezi vězni a bezdomovci. Dostal řád TGM a Cenu Františka Kriegela – a žije pořád stejně jako dřív. Jeho fara ve Vyšehorkách, kde bydlí s hospodyní Josefkou, která Líznu neopouštěla ani v nejtěžších dobách, je otevřená všem potřebným. Zvláštní vztah má k Romům – na protest proti jejich perzekuci a lhostejnosti vůči nim dokonce přijal romskou národnost. „Když jsem byl nedávno přednášet ve Vsetíně, zastavil jsem se u romské komunity v Poschlé. Tamní Romové chtěli, abych pokřtil jejich děti. ,Proč to neříkáte místnímu knězi?‘ zeptal jsem se překvapeně. Odpověděli mi: ,On k nám nikdy nepřišel...‘ Přitom Romové mají velký vztah ke křtu. A ďábel, ten si křest nepřeje.“