|
|
 Ivan
Klíma, spisovatel
O tichu
Bydlím ve slepé ulici, její jednu stranu tvoří les. Téměř
všichni návštěvníci, když k nám přijdou na návštěvu, si
všimnou jednoho: „Vy tu máte takové krásné ticho!“
Je pravda, že čas od času (v Ruzyni prý opravují rozjezdovou
dráhu) se z tohoto tichého azylu stane jakési předpeklí, kde
zhruba každých pět minut těsně nad našimi hlavami řvou turbíny
letadel. Nemohu pracovat, nemohu spát, toužím uprchnout
kamkoliv, kde mi nabídnou ticho.
Zároveň si uvědomuji vzácnost ticha, tedy něčeho, co bývalo a
co by mělo být samozřejmostí. Milionům nebo přesněji miliardám
lidí především ve městech na celém světě řvou pod okny motory
aut, skřípějí tramvaje a možná stejnému množství lidí žijícím
v blízkosti letišť řvou nad hlavou motory letadel.
Kdo žije v blízkosti hospody, jeho večery provází řev opilců,
kdo blízko tančíren, řev reprodukčních beden. Občas se
milovníci tance a rámusu rozhodnou uspořádat technopárty
(naštěstí jen na několik dní) a pro obyvatele blízkých obcí
není úniku.
Pak jsou také různé čističky, mlátičky, drtičky, řezačky, pily
a další provozy, které o sobě dávají vědět různými podobami
hluku.
Kdysi – ačkoliv žili ještě před motorovou érou a nemohli
tušit, jaké rámusy lidé ještě vymyslí, – ti, co toužili po
moudrosti, odcházeli do lesů nebo do hor, do klášterů anebo
pousteven, aby nerušeni mohli přemítat o životě, smrti, o
dobru a zlu. Budha odešel do ústraní, aby došel osvícení. Ale
i docela obyčejní lidé se mohli těšit z ticha rušeného
nanejvýše pláčem dětí, hovorem lidí anebo zpěvem ptáků. I
kovář anebo dřevorubec, když odložili po práci své nástroje,
mohli se těšit z ticha, pokud ovšem odněkud zblízka nezněly
pušky a děla nějaké války.
Dneska, když přijdou domů, si ponejvíce zapnou televizor,
v němž se denně střílí a vybuchují bomby.
Nechodím do multikin, protože ta se mě hned po vstupu
pokoušejí ohlušit stereofonním randálem.
Nerad chodím do supermarketů, protože mě chtějí hypnotizovat
muzikou, kterou skládají počítače anebo muzikanti, co mají
počítače místo duše.
Jako v supermarketech si počínají v restauracích, kde pro ty,
kteří už nevnímají hudební šum, mají zapnutou televizi.
Zapnutá televize anebo aspoň rádio, běží trvale
v domácnostech, v hotelích i v nemocnicích. A vnucuje se od
sousedů, zvláště v panelácích, i těm, kdo ji nezapínají.
Kdysi, když se úřadovalo, dělo se tak v kancelářích, kde
pracovník seděl sám, nejvýše se dvěma či třemi kolegy. Dneska
se zavedly obrovské haly, kde neustále zvoní mobily a
telefony, někdo přichází, odchází, mluví, hádá se, podává
hlášení. Kdo tu chce pracovat, musí se naučit být hluchý ke
všemu, co ho obklopuje.
Bojí se lidé ticha?
Možná, ale spíš jde o jakousi kolektivní neurózu naší
civilizace; a zároveň důkaz toho, že člověk, chce-li přežít,
musí se přizpůsobit i nepřirozeným, protipřírodním podmínkám.
Pamatuji se ještě z dětství na sazeče, který pracoval během
noci u rotačky, u jednoho z ďábelských strojů, který kromě
toho, že je s to během několika minut namnožit jakékoliv
množství lží, vydává ještě příšerný rachot. Když můj sazeč
přišel domů, nemohl usnout. „Chybí mi ten rámus od rotačky,“
říkal. „Tam, když je chvilka volna, usnu okamžitě.“
Mnoho mluvíme o oteplování ovzduší, o znečištění vody i
vzduchu, ale daleko méně o znečištění ticha.
Možná že dřív, než se udusíme nebo umřeme žízní, zblázníme se
z hluku anebo aspoň ztratíme sluch natolik, že už neuslyšíme
nejen zpěv ptáků nebo šumění vody, ale ani hlas těch, kdo
k nám třeba s láskou promlouvají. |
