|
|
 Simona
Peková, herečka
Četbu v olomouckém rozhlase režíroval Jakub Vítek.
To on vás seznámil s Adinou?
Jakub má na svědomí v rozhlase mne i Adinu. S ním jsem se po
špičkách pustila do nerovného boje a ve finále to byl on, kdo
strávil dlouhé hodiny s oběma a nutně ho musela doprovázet
svatá trpělivost. Mně se Adina vždycky líbila moc a nejspíš
jsem viděla většinu jejich filmů, svým vtipem a sarkasmem mi
připomínala maminku. Kniha ke mně poprvé doputovala
z nakladatelství Škvoreckých přes kanadské kamarády. Když
přemýšleli, co mají mladé holce ze socialistického
Československa poslat, rozhodli se pro metrák čtiva. Nebudu
lhát, spíš jsem toužila po džínách, ale zjistila jsem, že mám
doma poklad. Balík mi byl doručen přes Maďarsko, nikdo ho
kupodivu nerozbalil, a já mezi všemi těmi skvělými tituly
našla i knihu Adiny Mandlové. Podepsanou!
Za mikrofon sedáváte poslední dobou v Olomouci poměrně často.
Ano, a zase to má na svědomí Kuba Vítek. Zamiloval se do mé
Spáčilové z Nudy v Brně a od té doby mě obsadil do mnoha
rozhlasových her. Jednou za mnou přišel a prohlásil: Mám pro
tebe něco nádherného. A vyrukoval s Adinou. Řekla jsem mu, že
se zbláznil, že něco takového dělat nemůžu. Mandlová, taková
osobnost! Můj hlas je přece ve srovnání s jejím úplně jiný,
hrubý. Nakonec mne ale přesvědčil. Nechtěla jsem, aby to byla
jen četba, šlo mi o autentický projev, aby to bylo, jako když
si jen tak povídáte. Za rekordní dvě nedělní odpoledne jsme
byli hotovi, ovšem Jakub měl práci před sebou.
Adina Mandlová ovšem nebyla jedinou divou třicátých let,
kterou jste „oživila“, že?
Asi myslíte Extási a Hedy Lamarr Je to projekt Hadivadla, kde
jsem v angažmá. Lamarr je zachycena ve dvou polohách – na
vrcholu slávy a jako osmdesátiletá zlodějka, která krade,
protože se nudí. A právě tuhle Hedu hraji já. Práci bohužel
přerušila moje náhlá nemoc, ale naštěstí jsem se zase mohla
vrátit „do hry“. Teď aktuálně jsem také Izabelou v Říši zvířat
Rolanda Schimmelpfenninga, kterou uvádíme pod názvem Divočina.
Mám roli stárnoucí herečky, která hraje z nedostatku
příležitostí šest let zvíře, cibetkovitou šelmu. Doufám, že
tím se kruh neuzavírá, protože když jsem po ukončení JAMU
čekala, kdo a jak mě obsadí, dostala jsem jako první
profesionální roli jelena v Záhořanském honu.
Nelitovala jste v tom okamžiku, že jste si jako profesi
zvolila herectví?
Kdepak. Asi to mám ve vínku. Narodila jsem se jako Simonka
Vidláková, můj otec byl herec, scénograf, kostýmní výtvarník a
choreograf. Nedožil se vysokého věku ani odpovídajícího
uznání, zemřel tragicky v pouhých třiceti letech. Bohužel se
na se na něj nepamatuji. Maminka taky hrála – krásná vdova,
ale se Simonkou jako s batohem na zádech... Do divadel jsem
jako dítě nechodila, nevyrůstala jsem „na prknech, co
znamenají svět“, spíš jsem s babičkou poslouchala rádio. Ta
imaginace pro mne byla nesmírně důležitá. Odjakživa jsem ale
exhibovala, možná ve snaze upoutat pozornost. Chtěla jsem na
konzervatoř, ale maminka a nový tatínek lékař mě přesvědčili,
že klasické gymnázium bude lepší. Nejde ti latina? Jen se
snaž, Simonko, bude se ti to hodit. Měli pravdu. Naučila jsem
se jazyky, což se mi v budoucnu opravdu vyplatilo. Vysokou
školu jsem si už ale vybírala podle svého – a napodruhé jsem
se na JAMU dostala s přehledem.
Šárka Vieweghová
Snímky David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 27. října. |
