Číslo 45 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Simonou Pekovou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


„Zkraje roku 1960 jsem odjela poprvé do Guineje a začala novou etapu života,“ vzpomíná s odstupem půlstoletí legendární reportérka Věra Heroldová-ŠťovíčkováSama mezi muži

Po světě s mikrofonem – tak se jmenuje knížka vzpomínek proslulé rozhlasové zpravodajky Věry Heroldové-Šťovíčkové, kterou právě vydává nakladatelství Radioservis. Autorka stovek rozhlasových reportáží a knih Afrika – rok jedna, Bouře nad rovníkem či Africké lásky, africká manželství v nejnovější publikaci z edice Osudy vzpomíná na své dětství i žurnalistické začátky, líčí nejzajímavější momenty ze svého zpravodajského působení v afrických zemích, ale také léta, která po vyhazovu z rozhlasu strávila mimo média. Ukázka, kterou přinášíme,  připomíná slavnou éru zahraniční redakce Čs. rozhlasu, v níž byli autorčinými kolegy Jiří Dienstbier, Karel Kyncl či Jan Petránek.

Přátelé „na telefonu“

Přicházeli postupně, pořadí si nepamatuji. Vzdělaný rusista a gentleman Luboš Dobrovský, chytrý a pohotový Jiří Dienstbier s trvalým zájmem o vyšší politiku a slečny, muž mnoha jazyků Karel Jezdinský, nesmírně pracovitý Karel Kyncl, který neplýtval minutami na zbytečnosti a s nímž mě později pojilo i hlubší kamarádství, a také nad poměry informovaný Vašek Novotný a pak Čestmír Suchý, který nebyl sice výrazný pisatel, ale zato byl skvělý organizátor a stal se nepostradatelnou organizační duší redakce; zůstali jsme „na telefonu“ i po odchodu nás obou z rozhlasu až do jeho smrti.
Z Bratislavy pak po určitou dobu v Praze a v zahraničí působil vzdělaný muž s rozhledem a noblesním chováním, jímž nezapřel aristokratické evangelické předky, Dušan Ruppeldt. Ludvík Čermák byl trochu jiný než my ostatní, tělem i duší byl oddán muzice, a tak se v Americe mimo práce pro vlastní redakci věnoval mapování pop-music. Po pravdě řečeno, pražské jaro s námi příliš neprožíval. Však také – teď trochu předběhnu – když mě za normalizace zašel přátelsky pozdravit na jedno z mých trestných pracovišť, zeptal se s naivitou, jež mu v politice byla vlastní: „Poslyš, Věro, stálo ti to pražské jaro za to?“ Přesto později pro jistotu vyhodili z rádia i jeho.

Studnice bleskových nápadů

Redakční porada na chalupě Věry Heroldové. Zleva Luboš Dobrovský, sekretářka, autorka, Milan Weiner, Jiří Kmoch, Miroslav Pátek, Čestmír SuchýV posledním roce uvolněného vysílání dorazil do redakce Jarda Jírů, vzdělaný a nadržený touhou psát, který se rychle zabydlel a rychle pak s námi vypadl. A ovšem Honza Petránek. Sám byl délesloužící, do redakce přišel jako mladík mezi prvními, záhy po mně, a občas – nepochybně záměrně – tehdy provokoval důstojné kolegy a šéfy šaškováním. Byl studnicí bleskových nápadů a co nevěděl, to si dokázal v mžiku domyslet, v nejhorším případě vymyslet.
V této souvislosti vzpomínám, jak jsem jednou přišla trochu později na nějakou besedu s posluchači a Honza řádil na pódiu. Právě začal vyprávět jakousi – nepochybně proti realitě silně upravenou – historku, v níž jsem také hrála roli. Jak mě spatřil ve dveřích, pozval mě na pódium, s nevinnou tváří posluchačům slíbil, že jim dotyčnou příhodu dopovím sama, a z pódia zmizel.
Naší redakcí prošlo i několik žen, ale po čase odcházely – pracovní doba platila jen tehdy, když se nic nedělo, ale ono se pořád něco dělo a nároky se kladly na všechny členy redakce stejné.
S mužskými kolegy jsem vycházela dobře, nežádala jsem o úlevy s apelem na jejich galantnost ani o Vánocích a přijala jsem převážně mužská pravidla hry: nepáčit se do soukromí druhého, svěřené si nechat pro sebe a nehlučně přiskočit, když je to potřeba. Pro kolegy jsem byla jedním z party a bylo mi v této atmosféře dobře.

Šéf přichází

Autorka (vpravo) při vysílání MEVRA, vedle ní Jan Petránek a komentátor vysílání do zahraničí Vladimír TylVlastně musím říct, že jsem se po návratu z Polska vdala. Vzala jsem si za muže kolegu z hospodářské reakce, kde vládl pracovní stereotyp bez potřeby reagovat na denně se měnící realitu. Chodili jsme spolu často na koncerty a nějak se nám zdálo, že je to to pravé pouto. Nebylo, zakrátko jsme se dohodli a přátelsky se rozešli. Byl to dobrý člověk, ale měl nízké sebevědomí, a tak mu vadily jak mé věcně kamarádské vztahy s mužskými kolegy, tak mé zaujetí prací. Mně zase vadilo, že ač chodí z redakce dřív než já, zaposlouchán do koncertu na desce si vůbec nevšimne, že uhlí nese ze sklepa maminka.
Chronologie bere za své, stejně jsem ji až dosud neudržela a nedokážu to ani nadále. Na jaře roku 1963 přišel jako zjevení do redakce nový šéf, Milan Weiner, a teprve s ním byla redakce kompletní. Všichni pochopili, že je konec improvizace a provizorních šéfů. Že končí doba, kdy jsme neuměli tvůrčím způsobem spolupracovat, a proto jsme byli pouhou partou dobrých sólistů. Milan se rozhodl, že z nás udělá kolektiv. To se mu podařilo velmi rychle, protože věděl, co chce, a my jsme k tomu byli vnitřně připraveni.
Respektoval individuality, ale redakci vedl on. Uměl svůj záměr vysvětlit. Uměl nás získat pro svou představu a do třetice uměl všechno zorganizovat. Chvilku jsme se ježili, ale brzy jsme jeho osobnímu kouzlu a jeho metodě řízení ochotně podlehli. Ostatně nezůstal u slov. Jakýmsi zázrakem docílil, že nám přímo do redakce začaly chodit dvě agentury, Reuter a AFP. Prosadil více zahraničních novin a časopisů, vyjíždělo se častěji do zahraničí. A konečně to byl právě on, kdo vymyslel komentovanou Dvaadvacítku, relaci, která si posluchačský zájem vynutila sama.

Klenot jménem Dvaadvacítka

Zpravodajství ve 22 hodin bylo původně česky a slovensky čtený odvar z hlavních zpráv a mělo nejnižší poslechovost ze všech zpravodajských relací. Když o ně Milan požádal, klidně je naší redakci přidělili. Mě to vážně dopálilo; pravila jsem na poradě jízlivě, že když Milan potká na chodbě zatoulané psisko nebo nepotřebnou relaci, tak ji hned jménem nás všech adoptuje – jako bychom v rádiu už tak nebyli od rána do večera. Ačkoli mě Milan mohl seřvat a redakci tak názorově rozdělit, raději investoval čas, trpělivě a laskavě mě pacifikoval, dokonce mě vyprovodil kus cesty domů, aby bylo na přesvědčování dost času; a druhý den jsme rozepsali pořadí služeb.
Ve Dvaadvacítce jsme začali hlouběji využívat zahraniční agentury, události toho dne jsme navíc komentovali a posluchače jsme pravdivě orientovali. Někdy se podařilo zabrousit i na domácí půdu a svým způsobem to ovlivnilo i liberalizaci ostatních zpravodajských relací. Z Dvaadvacítky se stal rozhlasový klenot. Poslech se nevídaně zvedl, lidé nám telefonovali a vzkazovali, že jsou ochotni i odejít z kina před koncem. Šéfové tam nahoře se chytali za hlavu, ale bylo pozdě relaci zakázat.

Být u toho. V Africe

Reportážní začátky v GuinejiPracovně jsme měli svět rozdělený podle znalosti daných reálií a jazyka a podle toho jsme vyjížděli ke zpravodajsky důležitým událostem. Na mne připadla Francie a celá frankofonní oblast. Jak šel čas, objevovaly se tu a tam, a stále častěji, zprávy o dění v afrických koloniích, jak britských, tak francouzských.
O koloniální Africe jsem toho věděla dost ze starých cestopisů, které jsem po léta kupovala v antikvariátech, nové informace přinášely reportáže Hanzelky a Zikmunda, které jsme vysílali v rozhlase, a teď jsem se chápala každé příležitosti dozvědět se ze zahraničního tisku a časopisů co nejvíc o žhavé současnosti. V rozhlasovém zpravodajství a v prvních komentářích jsem měla poměrně volnou ruku, neboť stranická linie „na Afriku“ nebyla ještě stanovena, a tak ji nebylo třeba obcházet.
V osmapadesátém se mi naskytla první možnost dostat se do Afriky, byť jen nakrátko a jen na okraj kontinentu – do Egypta. Ale utvrdila jsem se v tom, co bych chtěla – být u toho. V Africe vzrůstal neklid, na pořadu dne byla nezávislost, Evropa stála před novým úkazem a v té chvíli tam nebylo člověka, který by s přihlédnutím k budoucnosti věděl, co s tím. Někdejší britské Zlaté pobřeží dostalo pod jménem Ghana nezávislost už v roce 1957, ale v roce 1960 se stalo kýženou republikou – v témže roce, kdy se republikou stala i do té doby francouzská kolonie Guinea.
To stačilo, aby se Praha konečně rozhoupala a rozhodla se poslat do Afriky vlastního zpravodaje. Byla jsem na tento úkol jakžtakž připravena, ale tehdy byla jiná doba. Mladá žena, a ještě k tomu bez mužského doprovodu? Vyloučeno. Napřed se čtvrt roku hledal znalostmi a jazyky přiměřeně vybavený muž. Po čtvrt roce tam tedy rezignovaně poslali mne. Ne že by schopní a znalostmi vybavení muži nebyli, ale bylo jich málo a ti, co byli, ti viděli svou budoucnost v podstatně vyšších sférách a nehodlali dělat kariéru ani v Africe, a tím méně v rozhlase. A tak jsem zkraje roku 1960 odjela poprvé do Guineje a začala novou etapu života.

Foto Jarka Šnajberková

Věra Heroldová-Šťovíčková (nar. 3. 11. 1930) absolvovala reálné gymnázium. V rozhlase začínala v letech 1949 až 1951 jako redaktorka zpravodajství. V letech 1951 až 1970 působila jako redaktorka a komentátorka redakce mezinárodního života, v roce 1960 se stala zahraniční dopisovatelkou pro africkou oblast. V srpnu 1968 byla aktivní účastnicí protiokupačního vysílání a po následné výpovědi z rozhlasu pracovala v letech 1971 až 1973 v Náprstkově muzeu. Na zásah ÚV KSČ musela toto místo opustit a do roku 1979 byla v domácnosti. Od roku 1980 až do odchodu do důchodu v roce 1987 pracovala v Ústředních skladech hl. m. Prahy.



  Stroj dušičkového času
  Jak to vidí Jaroslav Vanča
 
   Jemné ohledávání smyslu

   Pořiďte si
 
   Sama mezi muži
   Téma