|
|
 Ivan
Němec, publicista
Ty staré musí někdo vystřídat!
Kdopak si dnes při písničkách Jó, třešně zrály a Tuhle rundu
platím já vzpomene nejen na Waldemara Matušku, ale i na Ivo
Fischera, který je obdařil svými verši, s nimiž jsou spjaty i
stovky jeho dalších hitů, jež nás provázejí již desítky let?
Umělecký rozmach tohoto nevšedního textaře zabíral větší šíři
než leckdo možná tuší. Byl nejen básníkem, dramaturgem,
libretistou, scenáristou a překladatelem, ale i dramatikem,
jenž své hry a pohádky psal také pro rozhlas, v němž dvacet
let pracoval a z něhož na začátku takzvané normalizace raději
sám zavčas odešel. V Českém rozhlase si zřejmě vzpomněli, že
Ivo Fischer by se letos dožil pětaosmdesáti let, a tak na
Vltavě 8. října nabídli reprízu jeho hry Byl jednou jeden,
kterou před dvaceti lety natočil Karel Weinlich.
Vtipná komedie, plná hudby a songů, vychází ze staré a
mnohokrát zpracované legendy o krysaři, který svou píšťalou
osvobodil město od hlodavců. Fischerův mladý Krysař však
přichází do města, kde žádné krysy již dvacet let nežijí,
neboť o jejich zničení se pomocí skladeb pro dechové nástroje
postaral Mistr Matyáš. Byť jeho zásluhy právě slavnostně
oceňují městské celebrity udělením Řádu krysího rouna, poutá
obyvatele uzavřeného města daleko více onen cizí Krysař, jenž
přišel s neznámým nástrojem – kytarou. Dokáže ji rozezvučet ve
zcela jiných rytmech než to umí dechovka, a tak rázem získává
obdiv mládeže i srdce krásné Agnes. Dívčin marný obdivovatel,
dotírající městský písař, sžírán žárlivostí z jejího
rozvíjejícího se vztahu, ukuje pomstu: nechá rozmnožit
poslední párek výstavních myší, určených k didaktickým účelům,
a tak město opět zaplaví krysy. A tu se ukáže, že vyznamenaný
starý krysař Matyáš není schopen město zachránit, protože je
to podvodník, který dvacet let jen inkasoval peníze a
předstíral zásluhy, které ve skutečnosti patřily jinému.
Budoucnost města tedy teď závisí na proměnách nové hudby
mladého Krysaře; ta přebíjí neúčelnou dechovku a získává na
svou stranu mladé, kteří opouštějí uzavřené město a poznávají
svobodný svět. Právě jim patří poslední Krysařova slova:
„Vraťte se domů, ty staré musí někdo vystřídat.“
Bylo by naivní rozebírat řadu narážek a symbolů, které zpoza
pohádkového roucha hudební komedie vykukují. Její půvab
spočívá v tom, že ona alegoričnost, která byla v roce premiéry
(1989) patrně mnohonásobně výmluvnější, než ji cítíme dnes, se
odvíjí v lehkém humorném nadhledu, z něhož se nenásilně
vynořuje řada komických situací, jež se navíc mohou opřít o
spoustu hezké hudby a písniček (Vítězslav Vacík).
Režisér Karel Weinlich držel hru ve svižném tepu, v němž jeden
dějový obraz bystře střídal druhý, a kdyby se nejednalo o
rozhlasovou hru, měl bych chuť říci, že bylo stále na co
koukat. V této proměnlivé dějovosti a úsměvné nadlehčenosti se
však neztratily scény plné něžné poetické lásky, kterou
prožívá Krysař s Agnes, ani místa myšlenkově závažná.
Promyšlenému hereckému obsazení vévodila vysoce kultivovaná
postava Krysaře, kterou Boris Rösner znovu potvrdil, jak velké
bylo jeho herecké umění.
Hra Ivo Fischera Byl jednou jeden neomračovala posluchače ani
komplikovanou kompozicí, ani nečekanými zápletkami, ale
příjemně se poslouchala právě kvůli své nic nepředstírající,
leč přesto výmluvné, chytré a vtipné prostotě. |
