|
|
Nejen „vzhůru nohama“
Přiznejme Galerii Rudolfinum důslednost programu, v jehož
rámci nabízí poměrně velkorysé „ochutnávky“ z díla špiček
soudobé světové výtvarné scény. V současnosti (do 6. prosince)
zde vystavuje své dílo jeden z nejvýznamnějších německých
malířů, nedávný sedmdesátník Georg Baselitz, přičemž
kurátorský výběr Toniho Stoosse a Petra Nedomy podchycuje
všechny fáze jeho malířské tvorby z let 1960 až 2008. Mezi
těmito obrazy nechybí ani pověstné práce z let šedesátých, jež
tehdy šokovaly diváky, ba vyvolávaly skandály, a to i na
tehdejším Západě (připomeňme že umělec vyrostl a část svých
studií absolvoval v bývalé NDR), což se zdá být dnes – v éře
postmoderní pokleslé provokace – téměř nepochopitelné.
 Význam
jeho tvorby je nepominutelný i díky ohlasu v zemích východního
bloku. Byl to on, kdo svým vzorem a působností spoluurčoval
podobu vývoje progresivního, namnoze neoficiálního českého
výtvarného umění let sedmdesátých a osmdesátých, a to navzdory
tomu (či právě proto), že tvarosloví jeho spontánně, energicky
malovaných obrazů se namnoze vymyká kompozičním zákonitostem a
vzpírá jakékoli stylové kategorizaci. Je třeba v této
souvislosti zmínit i Baselitzův bytostný vztah k výtvarnému
manýrismu, projevující se v gestické energii malby,
v rozvolňující se kompozici turbulentního prostoru, ve
formální okázalosti a samozřejmě i v expresívních deformacích.
Výstava průběžně demonstruje malířův osobitý styl, prodchnutý
touhou „dělat věci, které se nedělají“, provokovat nejenom
výběrem námětů, ale i nekonvenční výstavbou obrazu a hrubým
malířským duktem. Stejně tak „revolučním“, provokujícím se
jeví jeho způsob záměrné skicovitosti obrazů, rezignace na
korigování stop, které vznikají nanášením barev, či ponechání
nezpracovaných velkých ploch plátna. Přes všechny experimenty
však nakonec Baselitz zůstává věrný předmětnému vyobrazení
reality, jakkoli jeho „výrobní značkou“ se bezesporu stal
způsob malby „nohama vzhůru“. I tento zdánlivě pouze formální
výstřelek zajisté znamenal vzdor vůči všemu již existujícímu a
obvyklému. Zároveň je nutno uznat, že převrácení motivu jej
vlastně do jisté míry abstrahuje, vzniká tak významový
konflikt mezi abstraktním a realistickým výrazem. Jde podle
autora o tu „nejlepší cestu, jak osvobodit realitu od obsahu“.
Ostatně tento způsob
 sám
tak úplně nevynalezl: již Kandinskij a Beckmann testovali
působnost svých obrazů tím, že je stavěli vzhůru nohama.
Baselitz však a priori pracuje obdobně jako sazeč, jako by své
motivy vypracovával přímo v negativu.
Výstavní prostory Rudolfina se ukazují být mimořádně
příhodnými jak pro monumentální formáty, tak pro explodující
barevnost obrazů, které nebyly v České republice dosud nikdy
vystavovány. A přitom Baselitzovy provokativní politické
motivy a témata, zahrnující i parodizovanou ikonografii
socialistického realismu (s bizarními portréty Lenina i
Hitlera), poukazují na kontexty a konotace politických dějin,
části společné historie obou našich států.
Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný kritik |
