Číslo 43 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s dirigentem.
Jakubem Hrůšou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Jakub Hrůša, dirigent

V čem je hezké mít „svůj“ orchestr a v čem je to velká zátěž?

Hezké je to v tom, že člověk může navazovat na všecko dobré, čeho se s orchestrem dosud podařilo dosáhnout. To negativní – nebo spíš zátěž – je celá stránka organizační, zodpovědnost za všechny hráče. Musíte myslet na jejich vytíženost, na zvolený repertoár, na úskalí dramaturgického směřování. Tohle vše je „daň“ za to příjemné.

Do jaké míry se angažujete v oblasti propagace klasické hudby?

Není šťastné, když dirigent zamění svůj úkol za propagační aktivity. Nevěřím ani konceptům momentálního šoku, růžovým sakem vážné hudbě nepomohu. Povídání s lidmi, rozhovor, zodpovídání otázek na chatu, případně uvedení koncertů, to jsou příjemné povinnosti, které rád vykonávám. Trochu hůř se vyrovnávám se situací, kdy mám přibližovat svoji práci širšímu publiku za cenu, že ji mám představovat jinou, snazší, než ve skutečnosti je.

Nestravuje vás ta náročnost příliš, umíte se nad ni někdy povznést?

Naprosto! Ano, uvědomuji si, že se někomu podobný perfekcionismus může zdát přehnaný, ale věřte mi – pokud vím, že se o něco usiluje s plným nasazením, pak pro mě není nic příjemnějšího než za takových okolností pracovat uvolněně. Problém ovšem nastává, když lidé nepřistupují ke své práci naplno. Pak je pro mě osobně obtížné vnášet do zkoušek i vystoupení relax. V tomto smyslu mi přijde také snazší propagovat hudbu před publikem, které přichází aspoň trochu poučeno. Už jako student jsem absolvoval různé besedy, ale následně jsem si říkal: Tady přece nebylo řečeno vůbec nic podstatného! Co může takové lidi přivést k muzice? Přijdou-li na koncert a budou tam hledat povrchní věci, budou zákonitě ztraceni.

Nemyslíte, že někteří lidé byli pro vnímání hudby zrozeni a jiní tento dar múzického požitku do vínku prostě nedostali?

Snad ano, ale častější a smutnější je podle mě případ, že lidé ten dar mají, ovšem uzamčen hluboko v sobě. Ostatně když dotyčný není obecně jakkoli tvůrčí, pak je myslím velmi těžké, aby cokoli tvůrčího obdivoval. Jestliže je navyklý pasivně těkat z momentu do momentu, pak je vlastně nepředstavitelné přimět ho, aby bez hnutí vyslechl symfonii trvající několik desítek minut. Čili pokusím-li se ho přitáhnout nějakou povrchní atrakcí, pak mu rozhodně nepomohu soustředit se na hudbu. On prostě bude jen pozorovat mé růžové sako. Proto mám určitou skepsi k takzvané popularizaci hudby.

Kdy jste zažil na pódiu mimořádně silné chvíle?

V Česku určitě při svém absolventském koncertu, kdy jsme se SOČRem uvedli Sukovu symfonii Asrael. Silné zážitky si samozřejmě odnáším z koncertů s Pražskou komorní filharmonií, i když to není vždycky a také ne po celou dobu koncertu. Bývají to spíš drobnější, ale o to cennější okamžiky. Člověk si musí uvědomit, že ty krásné chvíle nemohou trvat dlouho. Mnoho příjemných zážitků mám s Filharmonií Bohuslava Martinů, která dovede hrát na koncertech navzdory únavě opravdu naplno. To je vždy ohromně obšťastňující.

Jitka Novotná, publicistka

Snímky Jarka Šnajberková

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 13. října.



  Cesta do Bugulmy na CD
  Pořiďte si
 
   Nejen "vzhůru nohama"

   Navštivte
 
   O začarovaném kruhu
   Televizní glosář