|
|
 O
začarovaném kruhu
Typickým příkladem „definitivního“ řešení posvěceného léta
fungující praxí je televizní prezentace pamětnických filmů.
Právě ony tradičně patří ke konstantním programovým položkám
všech plnoformátových tuzemských televizí. Neméně tradiční je
i jejich použití jako spolehlivě fungující, lehce stravitelné
vycpávky méně atraktivních časů víkendových odpolední. Podobný
přístup však omezuje výběr standardně uváděných titulů na
časem prověřené divácké tutovky. Začarovaný kruh repríz, kdy
obrazovka nabízí divákům jen to, co si přejí, a oni si přejí
pouze to, co právě z obrazovky znají, je uzavřen.
Pochopitelná je zavedená praxe u komerčních televizí,
bezprostředně závislých na počtu diváků přilákaných
k obrazovce. O poznání spornější je totéž v případě České
televize, která by se z logiky svého veřejnoprávního zadání
měla k pamětnickým filmům chovat především jako ke kulturnímu
dědictví s přidanou hodnotou (občas) uměleckého a (téměř vždy)
společenského a politického svědectví o době jejich vzniku.
Původně nezávislý projekt Zlatá šedesátá, který po letech
trestuhodného váhání uvedla Česká televize v první polovině
letošního roku, je z toho hlediska mementem a vzorem pro
všechny následovníky. Nejen pro sugestivní sílu autentických
výpovědí tvůrců, kteří se podíleli na československém filmovém
vzepětí oněch let. Neméně pozoruhodná a průlomová byla v řadě
případů i volba konkrétních filmů, které osobní svědectví
doprovázely. Výčet titulů, které při té příležitosti potkal
divák na veřejnoprávní obrazovce poprvé, byl přitom možná
ještě delší, než těch už dávno neviděných.
Filmové dědictví po předcích opravdu netvoří jen notoricky
obehrávané komedie a detektivky. Představu o reálné šíři (a
hlubinách) tuzemského kinematografického archivu nabízí
divákům připojeným na kabel či satelit placený kanál CS film.
Díky důsledně neideologickému přístupu bez cenzury a předsudků
se v programu střídá nejen ta nejstupidnější propaganda a kýče
s uměním, ale i ony stokrát viděné kousky se skutečnými
historickými perličkami (například nedávno němý Svatý Václav
či „trezorová“ komedie Hvězda jede na jih) a v neposlední řadě
i v Čechách nikdy neuvedenými slovenskými filmy.
Připočteme-li občasnou dramaturgickou originalitu pátečních
večerů s dvojicemi starších českých filmů na TV Barrandov
(například nedávný objev zapomenuté nadčasové komedie
Panenství a kriminál), nezbývá než konstatovat, že Česká
televize trčí v onom líném zacyklení v pamětnických jistotách
hlouběji, než některé její výdělečné kolegyně.
A zřejmě ho nehodlá opustit. Alespoň soudě dle dramaturgického
alibi nejnovější domácí filmové retrospekce: Pod slibným
názvem Ozvěny Zlatých šedesátých uvádí od října standardní
kinematografické „best of“ zmíněné dekády. Reprezentativní a
zasloužené. Ale objevné? Ani omylem.
Jan Svačina, publicista |
