|
|
 Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze
Velikán, o němž moc nevíme
Výstava Cesta života, otevřená minulý měsíc v Císařské konírně
Pražského hradu, je výrazem úcty Židovského muzea v Praze
k nejvýznamnější židovské osobnosti českých dějin – rabínu
Jehudovi Levovi ben Becalelovi, známému u nás jako rabi Löw a
v židovském prostředí pod akronymem Maharal. Počátkem tohoto
měsíce uplynulood jeho úmrtí čtyři sta let.
Připomínka tohoto podivuhodného náboženského myslitele,
pedagoga a duchovního vůdce má na počátku 21. století zvláštní
rysy. Na Maharala totiž vzpomínáme v době, která více než
kdykoliv v minulosti konvenuje rysům, jež po staletí karikují
jeho obraz: Muž dodnes fascinující svým poselstvím o Bohu,
světu a místu člověka v něm zůstává skryt za pověstí o
golemovi, jehož údajným tvůrcem byl. Folklorní postava na
způsob pohádkového divotvorce je publiku bližší než
myslitelovo vědění.
Výstava v Císařské konírně se pokouší toto klišé napravit.
Představuje Maharala jako historickou osobnost uprostřed své
doby, a tak ho vlastně pro českou veřejnost objevuje. A přece
stále zůstává mnoho neznámého. Nemáme hodnověrné písemné
doklady o původu Maharalovy rodiny ani s jistotou nevíme, kdy
a kde se narodil. Nemáme ponětí, jak vypadal. Chybějí nám
podrobnosti z četných údobí jeho života. Něco osobnějšího se
snad dá říci o tom, že Maharal dozajista miloval svou ženu
Perl. V jeho době nebylo u velkých rabínských osobností
zvykem, aby manželé byli pohřbeni pod společným náhrobkem,
jako je tomu v případě rabiho Löwa a jeho ženy na Starém
židovském hřbitově.
Na druhé straně z toho, co považujeme u Maharala za
nepochybné, nelze potvrdit obecně tradovaný obraz všemi
uctívaného velikána, který se s celým židovským společenstvím
těšil obzvláštní přízni panovníka. Maharal neprožil klidný
život. Naopak, jeho životní pouť provázela četná protivenství.
Musel střídat místa svého působení. Byl opakovaně obětí sporů
ve vlastní komunitě. V mladém věku mu zemřela první žena.
Spolu se svými souvěrci prožíval úzkost z hrozby vypovězení.
Byl několik měsíců vězněn.
Židovská komunita u nás také za Maharalova působení nezažívala
žádnou idylu. To, co se dnes traduje jako náklonnost Rudolfa
II. k Židům, bylo spíše důsledkem jeho slabé vlády a
podivínství; jako se zajímal o magii a okultní vědění, tak
v tomto řádu kuriozit měli své místo i Židé.
Se jménem Jehudy Levy ben Becalela spojujeme i v češtině
přídomek rabi. V překladu říkáme rabín, hebrejsky je to ovšem
v doslovném překladu můj učitel. Nejsou jiní rabíni, kteří by
takto v češtině zdomácněli, přestože mnozí prosluli. Jedině
Jehuda Leva ben Becalel bude už navždy rabi Löw: náš učitel,
náš pán. Jako by se tím říkalo, že všichni takto uznáváme jeho
svrchovanost a odkaz. Výstava Cesta života, konaná čtyři sta
let od smrti rabiho Löwa, je laskavou pobídkou, aby to, co
generace mají za nesporné a co přídomkem rabi dáváme bezděky
najevo i dnes, se stalo vědomým: nahlédnutým, pochopeným,
přijatým. |
