|
|
 Libuše
Domanínská,
sopranistka
Vaši krajané mají proč si vás považovat. Domanín jste svým
jménem proslavila.
To byla náhoda. Za svobodna jsem byla Klobásková a manžel se
jmenoval Vyčichlo. Uznáte, že to chtělo umělecké jméno. V
divadle kdekdo vymýšlel, padaly různé návrhy, ale já chtěla
pseudonym, ke kterému bych měla vztah. V Domaníně na Slovácku
žili moji stařečkovci, narodili se tam rodiče a krásně se tam
zpívalo. Víte, že jsem tam padla do oka jednomu mladému muži,
svému budoucímu manželovi? Přijel se podívat na pravé slovácké
hody a do roka byla svatba. Vdávala jsem se v kroji. Přestože
žiji v Praze víc než půl století a potkala jsem zde mnoho
dobrých přátel, srdce mi zůstalo na Moravě.
K vašemu jubileu vydal Radioservis album s áriemi, které jste
zpívala asi nejraději.
To mi udělali radost. Rozhlas je můj celoživotní kamarád. Loni
to bylo pětaosmdesát let, co rádio vysílá, je tedy jen o rok
starší než já. Už v devíti letech jsem stála před rozhlasovým
mikrofonem, zpívala písně Jaroslava Křičky a hrála malé dětské
role. To bylo ještě v Košicích. V Brně, kde jsem studovala
konzervatoř, mě na jednom koncertě uslyšel šéf hudebního
oddělení rozhlasu, zmínil se o mne Břetislavu Bakalovi a ten
se mnou hned začal natáčet Slovácké písně Jana Kunce. Každých
čtrnáct dnů jsem pak měla v rozhlase nějaký písňový recitál –
to byla moje skutečná konzervatoř, protože školu přerušilo mé
totální nasazení. Když mě šupem poslali do Říše, měla jsem
zrovna večer vystupovat v přímém přenosu s dechovým kvintetem.
Václavu Kašlíkovi jsem stačila pouze vzkázat, že nepřijdu.
Moje spolupráce s rozhlasem pokračovala po válce jak v Brně,
tak později v Praze. Na klavír mne často doprovázeli Věra
Řepková a František Maxián.
Máte k rozhlasu blízko i dnes?
Je to můj každodenní průvodce a tím víc mě těší, že opět
vysílá z Vinohradské, v obnoveném šatě a s lepší technikou.
Víte, že jsme tam s Beno Blachutem jednou při natáčení
stávkovali? V nahrávacím studiu, „v jedničce“, bylo
nedýchatelno, větralo se jen do chodby a klimatizace zrovna
vypověděla službu. Nové generaci ze srdce přeji všechny
technické vymoženosti i krásnou atmosféru, která, doufám, v
rozhlase stále panuje.
Jste poslední žijící pěvkyně z poválečné „zlaté“ éry Národního
divadla. Neměla jste trochu trému, když jste v roce 1955 mezi
ty legendární pěvce vstupovala?
Ani ne. Měla jsem za sebou deset let tvrdé práce v brněnské
opeře a věřila jsem si. Ať už se v divadle dělo cokoliv,
věděla jsem, že jak vejdu na jeviště, už na mě nikdo nemůže.
Určitá nevraživost mladších zpěvaček vůči mně byla
pochopitelná, vždyť jsem v Praze v lednu jako sólistka
nastoupila a okamžitě jsem zpívala v premiéře Jenůfu. Já ale
nemohla za to, že si mě dirigent Jaroslav Vogel z několika
sopranistek vybral! Ještě ten měsíc jsem zpívala ve Smetanově
síni Obecního domu Dvořákovu kantátu Stabat Mater s Krásovou,
Blachutem, Hakenem a Českou filharmonií. Vždyť jsem chtěla být
původně komorní pěvkyní. To až můj muž, velký ctitel opery, mě
přemluvil, abych šla k divadlu.
Pro divadlo to bylo velké štěstí. Jestliže Tauberová měla
hlas, který zněl sladce, svádivě, při poslechu vaší profilové
desky se mi zdálo, že slyším přesypávat zlato.
Můj hlas ať hodnotí jiní. Hodně lidí si myslelo, že jsem se s
ním narodila, že je „jen“ přirozený. Omyl! Na konzervatoři mě
vedli jako kontraalt a profesoři se hádali, jestli má smysl
něco s mým hlasem dělat. Z prvního ročníku mě málem vyhodili.
Moje profesorka Hana Pírková však tvrdila, že nemám alt, ale
soprán a dva roky se mnou dělala jen technická cvičení. Pak se
všichni divili. Jsem za to své učitelce moc vděčná, škoda, že
se nedožila konce války. Určitě by měla radost z mého angažmá
v Národním i z úspěchu mé Káti Kabanové na festivalu v
Amsterdamu. Fotografie Domanínské byla tehdy otištěna hned
vedle královského páru. Pak jsem hostovala v Edinburgu, v
Helsinkách i ve Španělsku. Dokonce ani ve vídeňské Volksoper
jsem neměla zkušební představení, hned mi dali smlouvu. Těšilo
mě to. A jestli mě dal Pánbůh trochu víc než jiným, snažila
jsem se to předat svým posluchačům. Vždycky jsem zpívala s
pokorou. Jakmile člověk začne dělat něco jen pro peníze, není
to dobré.
Květa Procházková, publicistka
Snímky Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 15. září. |
