|
|
 Kudy
kam kráčí Kudykam?
Vždy je velice příjemné vidět, když se někdo živí tvorbou na
kterékoliv části spektra kultury (od nejvyšších kategorií
umění až po popkulturu) a v tom, co vytváří, se snoubí invence
s dokonalým řemeslem. Zkrátka, když o nově vzniklém díle
získáme pocit, že by jeho neexistence znamenala ochuzení
posluchače, diváka, čtenáře… Jestliže však vznikají obdiv
vzbuzující díla výhradně z vnitřní potřeby tvůrce, který je
materiálně zajištěn do několikátého kolene svých potomků a
tudíž jej v žádném případě nemotivují obvyklé materiální
potřeby, sluší se smeknout klobouk. A to je po řadu let případ
textaře Michala Horáčka. Tento hazardní hráč a básník (vskutku
neobvyklá kombinace povolání) se navíc na svém nejnovějším
díle Kudykam podílí i coby mecenáš.
Kudykam je vlastně především Horáčkův projekt, který se
veřejnosti představuje na etapy. Tou první je knižní vydání
2009 veršů s ilustracemi surrealisticko-hororového charakteru
Borise Jirků. Druhou a hlavní pak má být hudebně scénické
provedení ve Státní opeře s avizovanou premiérou na 21. října
letošního roku. A již přečtením knihy si do určité míry lze
udělat obraz o celém projektu.
 Jde
o příběh odehrávající se ve fiktivním Penziónu svět, v němž se
setkáváme s řadou symbolických postav. Hlavními dvěma jsou
Martin a jeho na slovo poslušný průvodce Kudykam. Ve
skutečnosti však naopak Kudykam manipuluje tím, kdo si jej
čarovnou formulkou přivolal a uvedl v život. Jde o
existencionalistické kladení si otázek a hledání odpovědí.
„Svět není dobrý. Je jen vezdejší. / Jediný známý. To mě
konejší.“ Jedná se rovněž o věčný střet individuality a
stádovosti, či řekněme spiknutí průměru, které je morem každé
společnosti, v zemích stokoruny české obzvlášť a tradičně. Na
ustaranou repliku Martina: „Zoufale snadno prostoupil mě
chlad“ Kudykam odpovídá: „Víš kde je teplo? Uvnitř velkejch
stád. / Čím větší stádo, tím je tepleji.“
Divadlo jedna báseň
Scénický projekt Kudykam deklarují autoři jako „divadlo jedna
báseň“ a distancují se od toho, že by se mohlo jednat o
muzikál. Tomu lze po přečtení knihy snadno věřit. Kudykam nemá
dramatický děj s pevnou stavbou, nýbrž pouze poetický příběh.
Ve snaze o „zaškatulkování“ projektu si nelze nevzpomenosut na
Cats (Kočky) skladatele Andrew Lloyda Webbera, který je složil
na básnickou sbírku nositele Nobelovy ceny za literaturu T. S.
Eliota. I zde šlo o hledání, metaforu a poezii plnou
fiktivních postav. Eliot se pohybuje v říši koček, Horáček
v říši lidí i vymyšlených a tajuplných bytostí, jakými jsou
Mňaudámičky či Šumichrásti. (Šumichrást Alfa: „Nejsem tak
starý. Je mi zhruba pět, / nanejvýš sedm miliónů let…)
Eliot se v „Cats“ opírá z velké části o nonsensovou poesii,
která má v anglosaské poeticky výsostní postavení. Horáček se
na tomto tenkém ledě češtiny, spíše „novotvarů“ než nonsensů,
zdařile pohybuje také. Kupříkladu ve jménech ptáků, s nimiž se
hlavní hrdina setkal: Jejich jména zní kupříkladu Sluncecuc,
Holkyrád, Hustoles, Vozembouch, či Vořežprut. Navíc celý
příběh píše v řeči vázané a z velké části v pravidelných
verších. Nejvíce si libuje v dekasylabech a přiznaně ve
villonských baladách. Některá místa tak občas připomínají
nezvalovskou lyriku, jindy poezii Jiřího Suchého. To vše je
samozřejmě možné díky tomu, že Horáčkovy texty jsou převážně
zhudebňovány a nikoliv naopak. Jako kontrast k tomuto druhu
poetiky působí řada současných reálií a termínů. Tento druh
poetiky dává hudbě Petra Hapky dostatečný prostor.
Rajský ostrov v Šedém moři
 O
vzájemném souladu obou elementů se samozřejmě v knize
přesvědčit nelze. Nahrávky, které kolují na internetu jej však
dokumentují. Tak jako v řadě předešlých projektů, představuje
dvojice Hapka&Horáček příkladné spojení autorské invence a
dokonalé řemeslnosti a je jakýmsi Rajským ostrovem v Šedém
moři současné české populární hudby. Řadu společných
jmenovatelů v tvorbě Hapky a Horáčka nalezneme i ve skladbách
Leonarda Cohena, který je ovšem komponujícím básníkem či
básnícím skladatelem, jenž si navíc svoje tituly sám
interpretuje. Hapkova melodičnost je rozpoznatelná na první
poslech. Horáčkovy pregnantní rýmy jsou bezvýhradně vtipným
pohlazením na duši a příkladem jazykové ekvilibristiky. Rytmus
hudby a rytmus textu souzní v naprosté jednotě a dokazuje, že
čeština vůbec není ve srovnání s angličtinou méněcenným
jazykem pokud jde o zpěvnost. Je to jen otázka invence,
řemeslné profesionality a potřebné trpělivosti při psaní.
Na této skutečnosti nemění nic ani to, že tu a tam občas
hudební a textová fráze končí na jiném místě a tím se posouvá
smysl, respektive vyznívá mírně nesrozumitelně. (K ránu pak
z balady / od Karla Erbena / přilétl krkavec. / Jak obzor
červená /// kouká mi do oken / přísně a nadutě.) Pokud se tu a
tam objeví krátká slabika na dlouhé notě, získává posluchač
dojem spíše schválnosti něž nedostatku.
 Lidstvo
je nepoučitelné
V řadě rozhovorů se Michal Horáček snaží přesvědčit, že bude
Kudykam dílo formálně i námětové zcela původní. Tomuto tvrzení
lze do určité míry oponovat. Při putování Martina Pensionem
svět za doprovodu Kudykama si nelze nevzpomenout na Komenského
Labyrint světa. I zde se autor a jeho průvodce Všudybyl
dostávají do sprchy základních filozofických problémů a
otázek. A nutno říci, že se ani po těch několika stoletích
nepodařilo jednoznačné na ně nalézt odpovědi.
Zkrátka – lidstvo je nepoučitelné a základní lidské povahové
vlastnosti, vytvářející konflikty v modelových situacích se
příliš nezměnily. Problém jedince jako osobnosti a davu, který
jej obklopuje dostává jen nové podoby, principiálně se ale
nemění. Na rozdíl od Labyrintu světa se samozřejmě Martinovi a
Kudykamovi stávají vedle filozofa Kanta kulisou i soudobé
reálie a osoby. Hledání a tápání, jako základní prvek však
zůstávají v mnoha ohledech stejné. Ostatně jedno ze základních
hodnocení situace se objevuje v necelé polovině díla z úst
Staříka: „Stabil ist nur die In-sta-bili-tät“.
 Knižní
verze Kudakam je především dokladem mimořádného básnického
vidění a fantazie autora, které reflektuje řadu absurdit
života kolem nás a dává vzniknou celé plejádě situací a postav
vlastního příběhu. Horáček samozřejmě místy (jistě záměrně)
nezapře ani svoji hráčskou minulost a vášeň: „Mňaudámička Due:
Neprskej! Osud neexistuje! – Mňaudámička Tre: …zatímco poker,
číčo, ten tu je!“ Rovněž na spiknutí průměrnosti jistě
Horáček za řadu let narazil osobně mnohokrát a noční můry toho
tématu se reflektují v Kudakamovi kupříkladu na jednom
z podstatných míst z úst postavy Strýce: „Až povezou mě na
lafetě, / z playbacku spustí operu / s árií o jediné větě: /
Byl mužem veleprůměru.“
Mecenášem autorské seberealizace
Kudykam letos vydalo nakladatelství Lidové noviny ve kvalitní
vazbě na křídovém papíře a s množstvím již zmíněných barevných
ilustrací. Jde tedy o reprezentativní knižní poezii, která
není básnickou sbírkou, nýbrž předzvěstí mnohem nákladnějšího
hudebně scénického projektu, jemuž se Horáček stal rovněž
mecenášem. Pokud se snad kdekoliv objeví jiný termín
(například producent nebo investor), nic se na správném
označení „mecenáš“ nemění.
Vlastní investice do projektu zcela jistě nebyla vložena se
záměrem na projektu zbohatnout. Kudykam se od počátku staví do
pozice prestižního projektu vlastní autorské seberealizace a
s ní samozřejmě spojeného zviditelnění. Bylo by skvělé, kdyby
se i další velké projekty dočkaly přízně mecenášů, neboť
velkolepé a reprezentativní hudební divadlo superlativů se
v malé zemi, jakou je Česká republika, dá jen stěží
 realizovat
v oblasti subvencovaného divadla a už vůbec ne coby
podnikatelský záměr slibující návratnost vložených prostředků
a zisk.
Zda hudebně scénické provedení Kudykama bude nakonec skutečně
mít kvalitu, kterou slibuje, po přečtení knížky nelze
odhadnout. Rozhodně však už podle vydané textové části lze
předpokládat, že tuctovou záležitosti Kudykam rozhodně nebude.
Pro toho, kdo se chystá do Státní opery na představení je
kniha dobou a vhodnou předehrou. A tomu, kdo není příznivcem
soudobého hudebního divadla, může knižní vydání alespoň
přiblížit špičkovou současnou českou poesii své kategorie.
Michael Prostějovský, textař, libretista a novinář
Snímky 2media.cz |
