Číslo 39 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se sopranistkou.
Libuší Domanínskou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 


Rudolf Křesťan, publicista

Tak trochu o identitě

Stěrače vznikly původně proto, aby stíraly dešťové kapky. Později začaly sloužit i policistům, kteří stírají řidiče. Strážci zákona za ně umisťují lístečky se sdělením o nedovoleném parkování.
Při cestě k autu mám pokaždé nepříjemný pocit, když z dálky vidím, že za stírátkem vězí nějaký papír. Oddychnu si, když zjistím, že není policejní, nýbrž letáčkový se sdělením, že v tom či onom supermarketu jsou tento týden levnější uzenáče.
Novinkou ve využití zastěračové komunikace bylo pro mě nedávné poselství na barevném proužku. Stálo tam psáno: „Jste majitelem tohoto vozu? Můžete vydělat měsíčně až několik tisíc za reklamu, kterou umístíme na plochu vašeho auta!“
Chvilku jsem se domníval, že nabízitele zaujalo něčím právě naše auto, byť jde o tuctový vůz. Že by shledal ďolík na zadním blatníku jako výraz mé kreativity? Ze sebestřednosti mě záhy vyvedl pohled po okolní zaparkovaná vozidla. I za jejich stěrači byla stejná nabídka. Někdo nám to tam korporativně našoupal.
Nyní je na každém z nás, abychom k výzvě zaujali svůj postoj. Čelem, zády, případně bokem.
Nijak mě nevábila představa jízdy s reklamně pomalovaným autem, ale pár tisíc měsíčně navíc taky není k zahození. Možná bych bral nějakou kulturní reklamu. Například na knihkupectví. V tom případě bych si mohl myslet, že konám osvětový čin. Bylo mi však jasné, že takových jako já může být víc, takže v případě zájmu bych se měl přihlásit co nejdříve. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.
Na opozdilce nejspíš zbudou jen reklamy na pohřební ústavy. To není zrovna nejveselejší představa. S takovou reklamou se jaksi předpokládá, že řidič bude sedět za volantem s vážnou tváří. Já se radši uculuji, takže pro zadavatele bych byl kontraproduktivní.
Pokládám za přirozené, že řidič s reklamně vymustrovaným autem je bezděky spojován se slogany na povrchu svého vozu. Tato logika je odvozena od existence firemních vozů, které rozličnými nápisy legitimují vlastní podnik. Spojitost tohoto druhu bývala samozřejmostí. Nyní však už zjevně neplatí, že by reklama na pekařství musela být na autě spojena s jedoucím pekařem. Případně s některým z jeho zaměstnanců. Nebo s někým z pekařovy rodiny. Případně aspoň s osobou, která má ráda rohlíky, housky, dalamánky a preclíky.
Co nadělám, pořád ještě ve mně přetrvává podvědomá souvislost mezi obsahem nápisů na autě (včetně reklamních) a mezi představou o povaze zaměstnání toho, kdo vůz řídí. Ukazuje se však, že jsem naivní, když se domnívám, že auto s nabídkou služeb veterinární kliniky provozuje někdo, kdo o ní má nějaké ponětí. Kdybych se dal najmout k polepení svého auta doporučením na takovou kliniku, trnul bych, že se mnou při vystoupení z auta někdo zapřede řeč na téma z oblasti mňau-mňau a haf-haf. Pochybuji, že bych obstál sdělením, že zvířata se vyskytují jen v názvech některých mých knížek – jmenovitě myš, slepice, kočka, pes, labuť, blecha, kachna a jelen.
Stejně tak provinile bych se cítil jako vozataj reklamy na střešní tašky. Jsem-li občas taškářem, střešním nikoliv. Nechci ani domyslet, do jak úzkých bych se dostal, kdybych vyfasoval reklamu na některou z instalatérských firem. Neumím vyměnit ani těsnění u vodovodu. Nechlubím se tím, je to moje mínus. Mám však štěstí, že to dokáže moje žena Magda. Ale že by kvůli tomu měla být odsouzena k trvalému řízení našeho auta jen proto, aby nedošlo k rozporu mezi reklamou a osobou za volantem?
Podobně jsem na tom i s některými dalšími obory, které lze předpokládat jako náměty placených reklam. Měl bych pochybnosti dokonce i v oblastech, s nimiž mám jakous takous osobní zkušenost. Například u cestovních kanceláří. Nevím, zda bych našel dost odvahy, abych si lákání některé z cestovek dal vetknout na naše auto. Co když ta kancelář záhy udělá bankrot? Už takhle naše auto zažilo nejeden noční vandalský atak; mám přidat ještě možnost rozdurděného zklamaného klienta cestovní agentury, která ho podvedla?
Satane, odstup!
Výsledek nabídky, kterou jsem našel za stěračem, je následující: přestal jsem vnímat nápisy na autech jako informaci.
Když někdo veze reklamu na malování bytů, už vím, že za volantem nemusí být ani Rembrandt, ani malíř pokojů. Může tam být někdo, kdo za úhradu rezignoval na to, že sdělení, které propaguje, má jakoukoliv souvislost s jeho bytostí. Proto není divu, že sdělovaný obsah na bocích aut si přestávám spojovat s lidmi, kteří v nich jedou.
Jsem však bytostný optimista, už se toho nezbavím. Proto doufám, že jistá identita obsahu nápisů a lidí uvnitř dopravního prostředku existuje aspoň u sanitek. Případně u hasičů. Taky u policejních aut. Věřím, že aspoň uvnitř těchto vozů jsou lidé, kteří mají něco společného s nápisy na svých vozidlech.
Stejně tak předpokládám, že snad i nápisy na pláštích letadlech odpovídají názvům leteckých společností, které je provozují. Že nejde o placenou reklamu na nějaké úplně jiné aerolinky. A to za poplatek podobný tomu, který byl nabízen mně za stěračem auta.
Myslíte, že fantazíruji?
I takovou nabídku by mohli provozovatelé letadel obdržet. Jak jsem se nedávno na Ruzyni přesvědčil, také letadla mají pořád ještě stěrače.



  Tak trochu o identitě
  Jak to vidí Rudolf Křesťan
 
   Vzpomínání je pro důchodce

   Nalaďte si
 
   Kudy kam kráčí Kudykam
   Téma