|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Rodinné dokumenty o totalitních časech
V pravidelném středečním Radiodokumentu reprízovala Vltava 26.
srpna hodinový pořad Gabriely Albrechtové Strýc Ota ze
Stockholmu (redaktor Michal Lázňovský). Výchozí materiál byl
pestrý a vesměs autentický. Na prvním místě jsou to čerstvě
interpretované úryvky z pamětí jejího strýce Otakara Štorcha
(1933), politického vězně padesátých let, pozdějšího exulanta.
Dvacetiletý mladík se roku 1953 ocitl za napsání jakýchsi
protirežimních textů na osm let v jednom z nejhorších
jáchymovských lágrů, Barboře. Žádné překvapivé detaily jsme
neslyšeli, ale cynická poznámka jednoho z bachařů v mlýně na
uranovou rudu – „nejlepší filtr jsou muklovy plíce“ – je
dostatečně výmluvná. Podobně i jediná věta o prvním dojmu ze
zvuků, doléhajících na chodbu vazební věznice: „Řvaní
referentů se mísilo s klapotem psacích strojů a nářkem
trýzněných vyslýchaných.“ Pak už následovala jen stručná
vzpomínka na vlastní vyšetřování, které nebylo než nelidsky
vynuceným písemným přiznáním a drastickým memorováním odpovědí
k inscenovanému soudu. Pocity posluchače (čtenáře) jsou
podobné jako při vzpomínkách těch, kteří přežili holocaust:
navzdory jejich množství, navzdory podobnosti reálií je
citlivý člověk vždy znovu a znovu hluboce otřesen, zvláště
ten, který zde v inkriminovanou dobu žil. Ale doufám, že jsou
zasaženi i ti mladší, konečně především jim jsou podobné
pořady určeny, ať už jejich předkové stáli kdekoli.
V roce 1967 uprchl autorčin strýc přes Jugoslávii do Švédska,
a tak dalším použitým dokumentem jsou pasáže z „fonodopisu“
(amatérského magnetofonového záznamu), který mu zaslali
příbuzní z jakési domácí rodinné slavnosti roku 1969, tedy
z doby, kdy se lidé ještě nebáli podobné materiály do ciziny
posílat. Zde se ale projevila i odvrácená stránka autenticity:
nikdo z početné rodinné sešlosti se zjevně na nahrávání nijak
nepřipravoval, každý mluví spatra, a tak si účastníci
předávají mikrofon jako horký brambor a kromě banalit
prakticky nevědí co říci, což je přirozené – i k napsání
dopisu se musí člověk připravit a soustředit. Skutečným
ozvláštněním je pouze opakovaná „rafinovaná“ žádost, aby při
blížícím se hokejovém utkání Švédsko– ČSSR (ve Stockholmu se
právě konalo mistrovství světa) si strýc jako divák zajistil
místo za naší nebo švédskou střídačkou, čímž by byla naděje,
že jej televizní kamery zaberou a příbuzní na obrazovkách
spatří. Výpovědní hodnota materiálu byla minimální, jakkoli
pro konkrétní rodinu má jistě velkou emocionální cenu. Spíše
podněcoval k úvahám o důvodech jeho jedinečnosti – žádný další
už zřejmě nevznikl, protože pokus o jeho odeslání by byl
příliš riskantní.
Stockholmský strýc byl občas připomínán i svými docela
zdařilými lyrickými verši. Autorka dokumentu dostala bohužel
neblahý nápad – nechala je číst jakousi desetiletou dívku,
tedy dítětem ve věku, kdy ona sama se s touto památkou na
vzdáleného, pro ni vlastně legendárního příbuzného setkala.
Asi pro zvýšení autenticity byla četba zcela nepřipravená,
děvče četlo texty snad poprvé, protože zadrhávalo a místy
téměř jen slabikovalo. Kýžená dojemnost byla překryta, veršům
zjevně nerozuměla ani čtenářka a rozhlasoví posluchači jistě
jen velice obtížně.
Geneticky odlišné prameny i jejich interpretace vedly
k poněkud nevyrovnanému výsledku; i vstřícný a soustředěný
posluchač měl zbytečné vnímatelské problémy. Obecně je ale
třeba takovéto dokumenty o „bezejmenných“ vítat. Dokládají
masovost represí celé naší takzvané IV. republiky (1948–1989);
prakticky každá širší rodina byla nějak zasažena. |
