|
|
Poklony a pošklebky Bohem nadaného floutka
Italský renesanční básník, překladatel a filolog Angiolo
Poliziano (1454–1494) toho za svůj krátký život stihnul
opravdu hodně – všechno mu šlo jaksi samo. Za vynikajícího
znalce latiny a řečtiny platil už v šestnácti a s překládáním
Homéra do hexametrů začal ještě na univerzitě. Ve dvaceti se
stal vychovatelem synů florentského vládce Lorenza de Medici a
současně jeho chráněncem. Dnes by se řeklo – slušně rozjetá
kariéra.
Poliziano sice usiloval o církevní dráhu (dokonce se pokusil o
kardinálský post), ale nakonec se proslavil hlavně svými
filologickými spisy, dramatickou a básnickou tvorbou. Vedle
slavných Slok k turnaji, oslavujících vítězství jednoho
z Medicejských v rytířském turnaji, či mytologického dramatu
Báje o Orfeovi byly populární i jeho básnické miniatury, které
po více než pěti stech letech přeložil písničkář a básník Jiří
Dědeček a pod titulem Rispetti e dispetti (Poklony a
pošklebky) nyní vycházejí v nakladatelství Galén.
 Jak
název napovídá, Dědeček knihu rozdělil do dvou částí. Soubor
Poklony obsahuje vesměs více či méně originální milostná
vyznání, při jejichž četbě si nejspíš vybavíme obrázek věčně
zamilovaného poety klopýtajícího noční Florencií za další
z řady nešťastných lásek. Daleko pronikavější a údernější
poezii nabízejí Pošklebky, hořce ironická až misogynní
odmítnutí či přímo dobře formulované urážky ženám a dívkám,
jež bohémskému floutkovi neblaze zastoupily cestu. Právě
v tomto oddílu se výtečně uplatnily Dědečkova uštěpačnost a
vzácný smysl pro dokonale padnoucí rým, jak je známe z jeho
písničkářských alb nebo textů pro Petra Skoumala nebo
Vladimíra Mišíka.
„Starý muž líbá starou ženu, ve stínu staré postele, jen si
ten obraz připomenu, mám husí kůži po těle. Tím s vámi končím
srdce moje, poražen kvapně prchám z boje, šťasten že mě nic
nenutí, být vaším svědkem v stárnutí.“ Takový veršovaný
úsměšek – zcela jistě adresovaný manželce některého z velmi
vysoce postavených měšťanů – mohl být v 15. století důvodem
k silné nevraživosti. Vlastně není divu, že Poliziana „jeho
Florenťané“ dva měsíce po čtyřicítce raději otrávili…
Milan Šefl
P. S.: Pokud ve vás předešlé řádky probudily zájem o poezii
Angiola Poliziana, vězte, že recenzovaná sbírka je jednou z
nejdařilejších literárních mystifikací posledních let. Ještě
než se tento článek dostal do tisku, Jiří Dědeček přiznal, že
vše v knize Rispetti e dispetti je jeho dílem. Od Poliziana si
pouze vypůjčil jméno a styl. Autor recenze vysekává poklonu
pošklebujícímu se malostranskému bardovi! |
