|
|
 Petr
Koudelka, spisovatel a publicista
Bajka o sršních
Měl jsem dlouho problém se sršni. Totiž, nemyslím to léto, kdy
jsme objevili, že mají hnízdo na zahradě před domem ve starém
stromě. Přišel k nám pan Novotný a měl je vyhubit. Chodili
jsme kolem stromu, sršni nás pozorovali ze vzduchu a létali
čím dál větším obloukem. Pochopili jsme, že jsou inteligentní,
a někdo dodal, že také užiteční. A možná chránění. To
rozhodlo. Nechali jsme je žít – a příští rok se odstěhovali.
Nebo jsme se odstěhovali my? Už nevím. Je to dost dávno. A
kvůli sršňům to nebylo.
Můj problém se sršni byl ale jiného druhu. Gramatického.
Jednou jsem četl v knize termín: sršeň obecná. Začal jsem si
na ženský rod zvykat, ale nezvykl jsem si. Stále se mi dralo
do pera: se sršněm! Ani nevíte, jak jsem si oddechl, když jsem
v pravidlech pravopisu našel, že je možné použít obojí, ženský
i mužský rod. Proč jsem se nepodíval dřív? Nevím. Asi jsem
nechtěl mít jistotu. Totiž, kdyby byla sršeň ženská. A teď
jsem se v klidu okamžitě vrátil ke svému starému sršni.
Nemluvil bych vůbec o sršních (šestý pád, tady je to gramatice
jedno), kdyby starý problém nepřekryl nový, mnohem závažnější.
Do Evropy se dostali čínští sršni. Připluli prý asi lodí,
samozřejmě tajně. Jsou velmi agresivní a hubí ve velkém
evropské včely. Rozjeli to ve Francii a postupují stále dál na
sever. Zatímco naši sršni žijí ve společenstvích po stovkách,
čínští po tisícovkách. Obrana proti nim neexistuje. Je to prý
konec včel. A možná i konec zemědělství, civilizace, Evropy.
Není to bajka, je to fakt (tedy, vyčtený z tisku, osobně
neověřený). Bajka by to byla, kdyby tam byl příběh a poučení.
Například: Jak směšný zůstal starý strom v zahradě. Žijeme ve
velkém světě a musíme se přizpůsobit jeho rozměrům. Jsme na to
připraveni? Myslím, že ne. Ještě jsme se nic nenaučili.
Co se vlastně máme naučit, abychom obstáli i v budoucím světě?
Začněme u čínských sršňů. Jejich předností není, jak byste si
mysleli, že je jich mnoho a postupují ve velkém, to by bylo
příliš jednoduché. Ve zprávě o nich mě zaujalo něco jiného.
Dokážou létat pozpátku. To myslím naši sršni (a už vůbec ne
naše včely) nesvedou.
Dvacet let našeho společenského a politického života ukazuje,
že neumíme to podstatné: chodit pozpátku. Nic jsme se
nenaučili. Stále jsme obráceni dopředu, podle nějakého starého
zvyku kráčíme vpřed, nezáludně a dobrácky, čekáme, že tam
vpředu něco bude, že nás tam něco čeká a my si pro to musíme
pěkně poctivě dojít.
Tento způsob – chodit dopředu – souvisí se starými dobrými
mravy. Určitě existují nepsaná pravidla, uznávaná tradičně i
našimi předky, kde je tento způsob chůze nějak kodifikován.
Není to žádné desatero ani jiný zákoník, právě naopak.
Všimněte si – vždycky, když nelze najít odpovídající psaný
zákon, řekne se: Musí to být v souladu s dobrými mravy!
Kam na to ti soudci chodí? Když si nevědí rady a nemohou
použít zákon, odvolávají se na dobré mravy. A neberou v úvahu,
že i dobré mravy jsou jiné, než bývaly. Že k nim dnes už patří
chodit pozpátku, je jistá věc.
Řekněme si to na rovinu: nikdo neví, co jsou a co nejsou dobré
mravy. A nikdo se k tomu poctivě nepřizná. V jedné pozoruhodné
statistice se uvádí, co nejvíc zajímá lidi na internetu: sex a
porno. Mluvčí statistické instituce se trochu styděla, když
musela potvrdit, že pokud jde o děti, tyto údaje se vůbec
nemění. Naše děti nejvíc zajímá sex a porno. Jsou to ještě
dobré mravy? Ovšem. Vždyť to chce většina, a většina jak známo
určuje v demokracii, co jsou to dobré mravy. S dětmi se při
tom nepočítalo.
Každý rok, ne, každý den se dobré mravy poněkud mění. Něco
v nich ubylo a něco přibylo. V každé zemi probíhá tento proces
trochu jinak. Protože jiný kraj, jiný mrav. U nás, tedy na
nějakém kopci za Prahou, se scházejí elity národa (skutečné
elity, které jsou jinak zcela neznámé) a posunují měřítko
dobrých mravů. Pornografie a kýč, bulvár, to všechno už máme
dávno naštěstí za sebou. Teď se jedná o to, zda je možné při
jídle mlaskat.
Dost těžký byl úkol zapasovat do dobrých mravů zlodějny a
úplatkářství. Řeklo se: jen ve velkém. A tak nebyl žádný velký
zloděj ani úplatkář u nás odsouzen. Soudci řekli: je to
v souladu s dobrými mravy. A ještě byl zohledněn fakt, že řada
obžalovaných už také dokáže chodit pozpátku. Tak zmizeli a dál
mizí před očima policie stíhaní zloději. Jeden vycouval ze
svého sídla, jiný z nemocnice, třetí zmizel pozpátku do ciziny
a tak dále.
Do Evropy teď přilétli nebo snad připluli čínští sršni a my
opět stojíme před otázkou: co udělat s dobrými mravy? Až se
k nám sršni dostanou přes Francii, Itálii, Rakousko, jak je
přivítáme? Chlebem a solí? A co se od nich naučíme? Jejich
dobrým mravům? Zase se scházejí nejlepší mozky našeho národa,
aby nám určily laťku. Není možné zaostávat za světem.
Nějakých pár pesimistů pofňukává nad tím, aby se snad
nezhroutila naše civilizace. Vždyť sršni vyhubí včely,
nebudou-li včely, bude menší úroda, nebude-li úroda, bude
hlad. A znovu někdo vyvolává duchy: Jak vlastně skončili staří
Mayové? Nikdo neví. Že by v tom měli prsty sršni? Ale vždyť
sršni ani prsty nemají, vy škarohlídi! |
