|
|
 Osadnický
rozhlasák s pistolí
Nehne se bez mikrofonu, profesionálního nahrávacího přístroje
a sluchátek. Tuhle povinnou trojkombinaci každého rozhlasáka
pro práci v terénu u něj ale doplňuje ještě jedna věc –
pistole, konkrétně „devítka“ Smith & Wesson. Také bez ní se
reportér izraelské stanice Aruc ševa Walter Bingham nehne ani
na krok. „V téhle zemi člověk nikdy neví,“ pokyvuje hlavou na
zdůraznění svých slov. „Často jezdím do židovských komunit na
západním břehu Jordánu a v jejich okolí to může být hodně
nebezpečné. Kdyby na mě Arabové třeba začali házet kamení,
s výstražnou střelbou bych neváhal ani vteřinu.“
Kdo by takové rázné výroky připisoval nějakému mladému,
dynamickému radikálovi, byl by hodně překvapený tváří v tvář
jejich skutečnému autorovi. Walterovi Binghamovi je totiž 85
let! Připomíná sice zevnějškem pohádkového dědečka, ale asi
tak o patnáct let mladšího. „To bys neřekl, kolik mi je, viď?“
vychutnává si poťouchle můj šok.
Pan Bingham je v Izraeli teprve pět let. Pro aliju, tedy
návrat do židovské domoviny, se rozhodl až v podzimní části
svého života. I proto ho ale dobře znají také britští
posluchači rozhlasu.
„Působil jsem v Londýně v několika stanicích. Jako moderátor a
reportér jsem pracoval asi déle, než všichni současní britští
rozhlasáci dohromady,“ chechtá se Walter. Vypadá to možná
trochu nafoukaně, novinářský veterán si ale spíš utahuje
z vlastního věku.
Piráti v novinářském ráji
 Izrael
a palestinská území jsou žurnalistickým rájem. Není den, aby
se tu nevynořil nějaký nový skandál, zajímavá témata se dají
při troše fantazie a dovednosti sbírat na ulici. Nelze se
proto divit, že se Walteru Binghamovi jeho kariéra zamlouvá
víc, než každý měsíc bezcílně čekat na důchod.
Jeho práce ale ukazuje, že za novinařinou může být v této zemi
často víc, než jen pouhé řemeslo. Stanice Aruc ševa je totiž
osadnické rádio. Tedy stanice, která bojuje proti vzniku
palestinského státu a prosazuje další rozšiřování židovských
osad na okupovaných územích.
„Čteš samé nesmysly!“ křikla na mě před časem v radikální
židovské osadě Itamar mluvčí kolonistů Leah Goldsmithová.
„Většina izraelského tisku je v rukou levičáků, kteří vedou
kampaň proto takzvaným osadám. My ale nejsme žádní osadníci,
my jen chceme vrátit do židovských rukou zemi, která nám po
tisíce let patří a teď se na ní ilegálně usadili Arabové.
Pokud chceš vědět, jak je to doopravdy, sleduj stanici Aruc
ševa!“
Aruc ševa, neboli Sedmý kanál, původně začal jako pirátská
rozhlasová stanice. Do Izraele a židovských osad vysílala od
konce osmdesátých let z lodi Chacvi ukotvené ve Středozemním
moři. To, že nikdy nedostali povolení vysílat, si lidé ve
vedení stanice vysvětlovali jako kampaň izraelské vlády proti
radikálnímu táboru náboženských sionistů. Přitom ve stejné
době vláda podobně bránila ve vysílání i aktivistům z druhého
křídla – radikální sekulární levici.
Osadníci dostali se svým vysíláním větší prostor a celosvětový
dosah až s příchodem internetu. Dnes mají textové, rozhlasové
i televizní zpravodajství, a to nejen v hebrejštině, ale i
v angličtině, francouzštině a ruštině. „Říkáme si už ale
Israel National News, Izraelské národní zpravodajství, to zní
lépe než Sedmý kanál,“ připouští s nezbytnou sebeironií Walter
Bingham.
 Bible,
teror a děti
S nesnadným zaváděním „vylepšeného“ názvu se ale nezbavil
Walter ani celá stanice svých myšlenek. „Nemyslím si, že
Arabové dozráli do stádia, kdy by mohli mít svůj stát,“
vykládá nejstarší zaměstnanec rádia. „Na rozdíl od některých
radikálů nesouhlasím s heslem, že mrtvý Arab je dobrý Arab. I
takzvaný západní břeh Jordánu je ale prostě pro mnohé lidi
součástí Izraele. A jestli to vy, zahraniční novináři nechcete
uznat, tak tomu aspoň neříkejte ,okupované‘, ale třeba
,sporné‘ území.”
Ústředí Aruc ševa je dnes právě na tomto ,sporném‘ území – v
osadě Bet El nedaleko Jeruzaléma. Právě kvůli cestám do
redakce nosí Walter svou pistoli především. Osadníci se často
stávají terčem palestinských ozbrojenců, za poslední léta jich
zabili nebo zavraždili desítky.
„Celý konflikt se usadí teprve tehdy, když Palestinci změní
učebnice a přestanou své děti vést k nenávisti vůči Židům,“
domnívá se Walter Bingham.
Arabové to samozřejmě vnímají jinak – pro ně jsou osadníci
lidmi, kteří do země přišli třeba z Ameriky nebo bývalého
Sovětského svazu a usadili se v místech, kde Židé s podporou
izraelské armády zabírají půdu Arabům, kteří tu žili po
staletí.
„Ale naše kořeny v této zemi dokládá Bible a archeologické
nálezy,“ slyšel jsem už od desítek osadníků. „Arabové přišli
dávno po nás, to oni jsou tu ilegálními osadníky.“
Situaci komplikuje, že osady jsou obvykle regulérní vesnice,
tedy plné nejen mužů se samopalem přes rameno, ale především
civilistů včetně žen a dětí. Když Arabové zabijí v osadě dítě,
Izraelci to vnímají jako další důkaz barbarství palestinských
teroristů. Mnozí Arabové pak argumentují, že osadníci dělají
ze svých dětí lidské štíty, když je berou do „válečné zóny“.
 Obávané
otázky
Mezinárodní společenství každopádně považuje osady za ilegální
a v poslední době kvůli nim jeruzalémskou vládu kritizují i
Spojené státy. Vždyť osadníků už je jenom na západním břehu
Jordánu více než 300 tisíc, obyvatel v nich přibývá třikrát
rychleji než v samotném Izraeli.
Izraelská armáda začala pod tlakem ze zahraničí některá malá
ležení bourat. Kolonisté tedy zvolili novou taktiku – mstí se
na Palestincích z okolních vesnic. Když armáda zbourá Židům
dvě tři obytné buňky, osadníci začnou házet kamení i střílet
na arabské vesnice a zapalovat pole a olivové sady
palestinským rolníkům. „Oni si to asi někdy ti Arabové
zapalují sami, aby pak mohli vinu hodit na Izraelce,“
upozorňuje Walter, když z něj tahám jeho názor. „Tyhle útoky
na Araby ale rozhodně neschvaluji, to není dobré,“ dodává a
utíká od tématu.
Zabývat se osadnickou problematikou není pro novináře zvenku
vždy snadné. Nejde jen o to, že v době nepokojů armáda některé
židovské obce uzavírá a jejich okolí vyhlašuje za „uzavřenou
vojenskou zónu“.
Některé militantní osady se naprosto brání zájmu i izraelských
novinářů – také ti jsou pro ně nepřátelé, kteří prostě
nechápou vznešené poslání tohoto hnutí a naopak mu škodí.
Zavítat do takové komunity s nepříjemnými otázkami pak může
být pro reportéra i nebezpečné. Vždyť někteří židovští
extremisté už neváhají útočit nejen na Palestince, ale i na
izraelské vojáky a policisty.
Hlavní proud osadnického hnutí ale v posledním roce zvolil
jiný přístup. „Snažíme se zejména zahraničním novinářům ukázat
náš pohled na věc,“ vysvětluje mluvčí osadnické centrály Aliza
Herbstová. „Můžeme jim zprostředkovat přístup do jednotlivých
komunit, aby se na vlastní oči přesvědčili o realitě. Ta se
totiž často hodně lidí od obrazu, který
 se
objevuje v mezinárodních médiích a který osadníky vykresluje
jako hlavní původce blízkovýchodních problémů.“
Židovsko-arabský konflikt o území, které považují oba národy
za své, má stovky tváří a snad tisíce různých názorů. Lidé
jako Walter Bingham se tu ale musejí cítit jako pověstní kapři
ve vodě. Vždyť takhle mi skoro devadesátiletý kmet popsal své
novinářské krédo: „Nejraději pokládám otázky, na které se
ostatní bojí zeptat.“
Břetislav Tureček, Jeruzalém
Autor je blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu
Snímky autor |
