|
|
 Jiří
Anderle,
výtvarník
Celým vaším životem prostupuje ve vzácné symbióze výtvarné
umění a hudba. Kdybyste nebyl malířem, stal byste se
profesionálním hudebníkem?
Muzika mě provázela od dětství. V Pavlíkově, mé rodné vesnici,
vyhlašoval obecní bubeník, co pan starosta dává na vědomí, a
rachotil přitom na obecní buben, jako když padají brambory.
Úplně mě to tehdy omámilo a řekl jsem si: Tak tohleto chci
dělat. Ale nechtěl jsem zůstat jen u bubnu, ačkoli tam mě
fascinoval odjakživa. Začal jsem jako každý „dobře vychovaný
kluk“ chodit do houslí, pak jsem zkoušel hrát i na
violoncello. Ale po dvou letech mého snažení na hudební škole
v Rakovníku pan ředitel Tomáš řekl: Co tu ten kluk chce? Vždyť
ani neví, co je to zvětšená kvinta! Běž pryč, ty tu nemáš co
dělat! Jdi si radši na to svoje malování, to tě bude víc
bavit! Tím jsem byl zbaven tíže rozhodování. Ale přesto, když
jsem jednou byl s maminkou v Praze, koupil jsem si v Kotcích
malý vojenský bubínek z armádní výstroje a začal jsem se na
něj učit.
Velký střih – a je mi sedmnáct a hraju s rakovnickým jazzovým
bigbandem. Aranžmá nám psal Ota Pihrt, hornista rozhlasového
symfonického orchestru. Pět saxofonů, trumpetová sekce,
trombonová sekce, moje bicí – a už se jely svingovky, ale
parádní! Vymetali jsme všechny vesnice kolem Berounky. Dokonce
jsme vyhráli oblastní soutěž v Rokycanech. Osm let jsem hrál s
kapelami, až do konce studia na Akademii výtvarných umění.
Každou sobotu jsem si sednul za buben a hrál babičkám a
dědečkům i mladým lidem, kteří chtěli tancovat, bavit se i v
těch strašných padesátých letech. Protože jsem noty
nepotřeboval, mohl jsem se díval z pódia do sálu a z toho, co
jsem viděl, žije má imaginace dodnes. Tohle byla moje další
univerzita, další akademie výtvarných umění. Když jsem na
začátku svého už vážně míněného malování stál před problémem,
co si vybrat jako téma, řekl jsem si: Dělej to, co sis prožil,
co máš zažité. Tak jsem si ten intenzivní biograf, který jsem
si nahrával do vizuální paměti, namaloval.
A co takzvaná vážná hudba?
K té jsem se dostal také velice brzo. Copak klasika, ta byla
dostupná prakticky na všech rozhlasových stanicích. Ale
soudobou hudbu hráli jen ve středu z vysílače Hessischer
Rundfunk Frankfurt. Stockhausen, Luigi Nono, Lutoslawski,
Penderecki, Boulez... Jenže mně to nestačilo, a tak jsem
chodil každý čtvrtek do Divadla hudby, kde se na nás dívaly
busty Dvořáka, Smetany a dalších velikánů a kam doktor
Löwenbach nosil desky ze své fonotéky. A bral to s námi od
začátku: od Tristanova akordu Richarda Wagnera přes Skrjabina,
Stravinského Svěcení jara, Schönbergovy Písně visutých zahrad,
Bergova Vojcka a Lulu, Webernovy zhuštěné hudební vrstvy...
Malíř je s obrazem sám. Někdo potřebuje ticho, já buď učím
papouška mluvit, nebo si pustím Boulezovo Kladivo bez pána,
nebo Šostakovičovu symfonii, nebo jinou hudbu, která ke mně
mluví. Na obraze stejně jako v hudební skladbě je pianissimo,
fortissimo, přehuštěná plocha i prázdno. Kompoziční principy –
diagonálu, horizontálu, vertikálu – to všechno v něm najdete
stejně jako v hudbě. Par excelence to uměl Josef Suk. Jeho
hudba, myslím, teprve čeká na své objevení.
A poslech vážné hudby v rozhlase?
To jsou nezapomenutelné zážitky. Nikdy nezapomenu na první
setkání s Janáčkem a Sukovým Asraelem. Nebo na přenos
Boulezovy interpretace Janáčkovy Glagolské mše nebo na
Norringtonovo pojetí Smetanovy Mé vlasti, která zněla jinak,
než jsme zvyklí. Což pro malíře je zážitek, jako kdyby se mu
ta partitura zjevila z jiného zorného úhlu.
Prvního května 1997 vysílala stanice Praha první díl vašeho
pořadu Láska za lásku. Brzy se z něj stala nepostradatelná
součást programu a dnes už se o něm dá mluvit jako o fenoménu,
který vstoupil do rozhlasové historie. Vzpomenete si, jak to
vlastně začalo?
Počátkem roku 1997 mi Jan Kolář s Janem Němečkem ze stanice
Praha nabídli, že bych mohl pouštět ukázky ze své sbírky vážné
hudby a jazzu a komentovat je. Souhlasil jsem pod podmínkou,
že budu moci nahrávat ve svém ateliéru. To byl šťastný nápad,
protože se ukázalo, že k sobě mám báječného parťáka, a sice
papouška. Není to žádný trik, Žanda je opravdový mluvící
papoušek. Někdy to vezme odshora dolů: Já jsem papoušek, dobrý
den, jak se máš, co děláš, dej mi pusinku, do postýlky, já
jsem orel, kecáš... Ale při natáčení většinou sedí jak pěna,
poslouchá a občas do mého vyprávění vstoupí poznámkou, která
se k dané situaci báječně hodí. Posluchači ji za to milují a
já taky. Když jsem připravil první pořad, poslechl si ho
režisér Vlado Príkazský a procedil skrz zuby památnou větu:
„Ty chceš dělat dýdžeje?“ – „A co mám podle tebe dělat?“
zeptal jsem se ho. „Vyprávěj příběhy, vyprávěj o tom, co jsi
zažil!“ A tak po první hodině plné hudebních ukázek
následovala za čtrnáct dní druhá, už plná příběhů. A pak to
jelo samo. Začaly mi chodit dopisy, že lidi ten pořad rádi
poslouchají, protože evokuje i jejich vlastní vzpomínky, a že
ho s nimi poslouchají i jejich vnoučata, která se dozvídají,
jak se dřív žilo. Nikdo z nás nemohl tušit, že pořad se stane
během na dlouhou trať. Vždyť jsme chěli zkusit jen pár
hodinovek, ale že jich už bude dvě stě dvacet a konec bude v
nedohlednu, to překvapilo a stále překvapuje nejvíc mě
samotného. Na to by spisovatel Bohumil Hrabal asi řekl:
„Ocitnul jsi se tam, kde ses nečekal, a to je dobře.“
Milan Pokorný
Snímky Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 8. září. |
