|
|
 Jenom
cesty na Sibiř?
Sibiř vždycky lákala, dávno už kozáky. Tajemná, nekonečná
země. Starším generacím u nás ji přiblížila legenda o legiích,
jež ovládly transsibiřskou magistrálu, a o jejich anabázi. A
pak to nezapomenutelné dobrodružství polárníka Eskymo Welzla –
také začalo na Sibiři. Nejprve prací na stavbě magistrály a po
ní následovalo osamocené dobrodružné putování pustou tundrou
přes sibiřské řeky až k Eskymákům. Sibiř je dnes sice stejně
vzdálená, ale dostupnější i přístupnější, pro přírodní
bohatství exploatovaná, sovětizací etnicky narušená a kulturně
proměněná. Přesto, a snad i proto, vzrušuje dál. Naposled
z Mongolska zamířila na sever Petra Hůlová vzrušujícím románem
Stanice tajga.
Martin Ryšavý je dokumentarista, a mohlo by se tedy zdát, že
se k napsání Cesty na Sibiř připravil natočením tří filmů
(Sibiř – duše v muzeu, Afoňka už nechce pást a Malupien,
olšový spas). Ale to by pro vznik románu nestačilo, třebaže
v těch filmech jsou stejné scenérie, reálie a postavy, jež
zaplňují i román.
V čem to je, že tak nezvykle rozsáhlá kniha, kterou bez
zjevných kompozičních a stylistických fíglů od první do
poslední stránky vypráví autor prostě, jako kdyby si psal
cestopisný deník (zřejmě faktograficky i místopisně přesný),
je ve své přirozenosti tak přitažlivá – a vlastně i napínavá.
Obstála by i jako cestopis. Při povrchnějším čtení se může
zdát, že kromě začátku – zachycujícího autorovo přírodovědné
studium, listopad 1989 a ne zrovna úspěšnou misi do
rozbouřeného Rumunska – určují podobu a rytmus knihy jeho
několikeré cesty po Sibiři. (Vztah vypravěče k cestopisům
ovšem není lichotivý: „Nesnáším cestopisy. Nevěřím jim ani
slovo… Myslím, že ti, co to píšou, do sebe musí pumpovat
nějakou drogu, aby mohli být pořád tak uchváceni úplně vším.“)
Za onou prostotou vyprávění se skrývá dosti rafinovaný autor.
Vždyť ta mnohasetstránková kniha má skrytou umnou kompozici i
silný osobní příběh, v němž nechybí peripetie vypravěčových
milostných vztahů až po velkou, nevšední, osudovou lásku –
naplněnou, nenaplněnou? Všimněme si: kniha má ouverturu, v níž
autor exponuje, co je základní: uvádí do děje osudovou
Andželu, s níž se sblíží v Žigansku až mnohem později. A jak
to činí? Hovorem na dálku, silným dialogem.
Ne, Martin Ryšavý nepsal pouhý cestopis, i když vedle
autentických pozorování se nevyhýbá ani pasážím historickým,
sociologickým a etnografickým. Cesty na Sibiř jsou bez
nadsázky především skutečným moderním bildungsrománem.
Vlastně mě to mělo napadnout, hned jak jsem začal číst:
autorovy pokusy s potkany, kdy jim na přírodovědné fakultě ve
Viničné mění světelný režim, aby v diplomce prokázal změny
jejich biorytmu, byly vlastně experimentem, v němž se
zjišťuje, jak reaguje organismus na rychlý přesun přes několik
časových pásem. Třeba z Prahy do Jakutska, do Žiganska a ještě
severněji k pastevcům sobů pod verchojanské hory – to je zase
autorův experiment se sebou samým, s vlastním životem,
s neklidným puzením hledat jeho smysl. Zpočátku byl zlákán
přáteli k pátrání po šamanech, a když po nich našel jen stopy,
připoutala ho podivná země s pozoruhodnými lidmi, třeba
utopenými v alkoholu. Necítí zklamání, má trpělivost s nimi
žít i sdílet nudu, týdny, měsíce a čekat na kratičká setkání
s Andželou.
Vladimír Karfík, literární kritik
Foto Antonín Matějovský |
