|
|
 Ivan
Klíma, spisovatel
Suvenýr, suvenýr...
Tturistická sezona vrcholí a člověku se sotva daří vecpat se
na Karlův most a bez úhony se projít po uličkách, jimiž vedou
turistické trasy. Mně se organizovaný turismus oškliví, jenom
dvakrát za život jsem použil služeb cestovní kanceláře, jednou
k cestě do Španělska a jednou, když jsem se toulal po Novém
Zélandu. To jsem si na jeden den zakoupil cestu do
Novozélandských Alp. Mohl jsem si samozřejmě půjčit auto a jet
sám, ale přátelé mě varovali, že cesta je tak pustá a divočina
kolem jediné silničky tak divoká, že pokud bych tam zabloudil,
nikdo už mě nikdy nenajde.
Nastoupil jsem tehdy do autobusu, kde krom mě jeli pouze
Japonci. Silnice byla tak úzká, že kdyby proti nám jel
jakýkoliv povoz, musel by někdo z nás couvat několik kilometrů
na nejbližší místo určené k vyhýbání, případně odstavení auta.
Za celé hodiny jízdy jsme však žádné auto nepotkali, zato
řidič občas zajel na odpočívadlo a vědom si, koho veze,
oznámil: pět minut na fotografování. Načež se všichni Japonci
vyrojili a místo aby se dívali na přírodní divy, fotografovali
jako diví. Budou se dívat, až přijedou domů, možná pozvou i
přátele a fotografie jim ukážou a k tomu ještě nějaké
suvenýry. Ty vyrobili, tedy vyřezali, vypletli anebo vypálili,
maorští domorodci, kteří si při fotografování oblékli i něco
z původního (divošského) oblečení, aby cizincům vyhověli.
Omlouvám se, že jsem poněkud odběhl od Karlova mostu. Musím
jen s lítostí konstatovat, že v Praze, kam přijíždí většina
turistů cestujících do naší země, se místní obyvatelé (kteří
se objevují v centrech turistického ruchu jen sporadicky a
jsou reprezentováni především dámami se zdviženými deštníky)
už neodívají ani do pestrých národních krojů, ani do kožešin z
ulovených zvířat, a bohužel ani netesají divošské tváře anebo
ptáka kivi z kauriového dřeva. Můžeme nabídnout jenom
Hradčany, předražené vázy a příšerně kýčovité skleněné figurky
(obávám se, že dovážené z Číny, protože naše sklárny
zkrachovaly). Také plyšáky a trička se spoustou pitomých
nápisů (nejspíš také z Číny) a se siluetou Hradčan. Ty nejsou
jen na tričkách, vyrábějí je totiž po tisícovkách kreslíři i
fotografové, a pokud jdete Karlovou uličkou anebo po Karlově
mostě, není před nimi úniku. A to je cizinec, pokud pozvedne
zrak, může ještě vidět ve skutečné velikosti a kamennosti.
Také si může zakoupit obraz Franze Kafky – na papíře nebo na
tričku. A abych nezapomněl, může si vybrat i z
nepřeberného množství nejrůznějších matrjošek. Matrjošky snad
nevozíme z Číny, jenom z Ruska, a nemají s Prahou ani s Českem
vůbec nic společného, ale cizincům je to jedno, stejně si
nejsou jisti, jestli je právě vyklopili v nějaké části Ruska
či Bulharska.
Suvenýr patři k turismu, stejně jako kufr na kolečkách,
starostlivá dáma s deštníkem, bolavé nohy, snídaně i večeře
v ceně zájezdu. Nemá připomínat žádný silný zážitek – ten
ostatně turistu, pokud ho nepřepadnou v noci, když se vrací
opilý z hospody, nečeká: obtěžoval by totiž jeho mysl
přecpanou údaji o stáří kostelů a jmény králů a svatých, jež
mu nic neříkají. Suvenýr nemusí vlastně připomínat vůbec nic,
má být skladný a hlavně levný. Slouží totiž stejně jako
fotografie v našem zvěcněném světě jen jako zhmotnělý důkaz,
že jsme Tam Někde byli, že tam měli obrovský zámek na kopci,
přesně tak jako na tomhle obrázku. Mají taky něco společného s
jakýmsi Francem Kafkou, astronomem, malířem, anebo snad
spisovatelem, který byl hubený, měl velký nos a tuberkulózu,
ale zabili ho v lomu.
A obyvatelé toho města tráví většinu času tím, že si skládají
dohromady, jen si to zkuste taky, tyhle roztomilé dřevěné
panenky. |
