|
|
 Ivan
Klíma, spisovatel
Sportovní přenosy
Máme ekonomickou krizi, což je skutečnost, na kterou se lidem
nechce trvale myslet, zvláště pokud nejsou v opravdu kritické
situaci. Možností úniku se v moderní společnosti nabízí hodně.
Nepochybně jedním z nich je bedna, ať už mluvící, anebo
nabízející navíc pohyblivé obrázky. Nemám nic proti bednám,
mohou člověku zprostředkovat mnoho zajímavého od zpráv po
umělecká díla nebo nahlédnutí do krajin, kam se jen stěží
někdy podíváme. Jenže bedna, zvláště ta s obrázky, se rozhodla
nás čím dále tím více odvádět od životních problémů. Jsou
večery, kdy na nás valí neskutečně pitomé televizní seriály,
gangsterky nebo přihlouplé sci-fi. Ale je tu ještě jedna
široká cesta k úniku od životní zkušenosti: totiž sportovní
přenos.
Máme už několik sportovních kanálů (abych nebyl obviněn z
neznalosti, vím dobře, že podobné kanály mají všude na světě).
Nabízejí všechny druhy sportovních zápolení, a zároveň téměř
nedostižně zvyšují úroveň obecně panující touhy uniknout do
sféry diváctví, bezmyšlenkovitosti a občas se ponořit do
hlubin otupující hlouposti.
Mnohé sportovní přenosy kdysi nabízely aspoň trochu vzrušující
podívanou – třeba ve fotbalových či hokejových zápasech
padávaly branky, zatímco kdo dnes vstřelí branku, je už
tříčtvrtečním vítězem. Proto je třeba nahradit podívanou
komentáři. A tak kromě reportérů přistupují k mikrofonům ještě
bývalí významní hráči, kteří se snaží vsugerovat divákům, že
celkem výjimečná střela, která opravdu mířila do branky, byla
vynikající, že technické provedení tří za sebou následujících
přihrávek bylo skvělé, že zápas, který právě sledují, „vejde
do historie“, a tak podobně. Jejich výkony jsou někdy natolik
zábavné, že můžeme obrázkovou bednu sledovat se zavřenýma
očima. Nabízí to dvě výhody: zaprvé si šetříme oči a zadruhé
můžeme podlehnout iluzi, že se na hřištích děje něco
podstatného, ačkoliv se tam jen odvádí obvyklý příděl nudy.
Nicméně vrcholný výkon podává bedna před zápasy, o přestávkách
a po zápase. U vědomí toho, že v každém zápase se jedná o cosi
opravdu významného, doplňují celý přenos analýzy odborníků a
hlavně o rozhovory s těmi, bez nichž by se – aspoň prozatím –
sportovní přenosy nedaly uskutečnit – totiž s hráči a
s trenéry.
Od hráčů se čeká, že v oblasti, za niž pobírají plat, jsou
s to podat aspoň nějaký výkon, rozhodně se od nich neočekává,
že jsou s to podat odpovídající výkon intelektuální. Nicméně
každý sportovní reportér považuje za svoji profesionální
povinnost přitáhnout k mikrofonu jednoho hráče domácího
mužstva a v rámci rovných příležitostí a objektivity také
hráče hostujícího mužstva a po konci zápasu pak podle stejného
klíče i trenéry obou mužstev.
Hráč pak je dotazován podle toho, jaký je stav zápasu. Pokud
jeho mužstvo prohrává, případně ani nevyhrává, ani neprohrává,
dotaz zní, co mužstvo hodlá udělat, aby stav zápasu zvrátilo.
Odpověď je vždy stejná. Hráči udělají všechno pro to, aby se
vývoj zápasu změnil, vydají ze sebe všechno, zlepší souhru a
efektivitu střelby. Dotazem dalším se zjišťuje, zda dotazovaný
věří ve zvrat utkání. Odpověď zní, že věří a všichni pro to
vydají všechny své síly.
O něco snazší to má hráč mužstva, které v poločase či na konci
třetiny vyhrává. Ujistí diváky, že mužstvo udělá všechno pro
to, aby se ještě zlepšilo a vítězství si případně pojistilo
další brankou.
Docela zvláštní úlohu pak sehrává hráč, který vstřelil branku
(většinou právě tu jedinou, a proto rozhodující). Hráč skromně
prohlásí, že branka, kterou vstřelil, ho sice těší, ale
neopomene zdůraznit, že vítězství bylo zásluhou celého
mužstva, a obvykle pochválí brankáře, který vítězství
pojistil. Zdá se, že hráč vyniká skromností a sportovním
duchem. Ve skutečnosti jeho slova o ničem podobném
nevypovídají: jsou naučená, tisíckrát v téměř neodlišitelných
podobách opakovaná. (Ve skutečnosti je hráč náležitě pyšný na
to, co dokázal, a pravděpodobně si myslí, že by se ti ostatní
bez něj jako obvykle na nic nezmohli.)
Tyto zdánlivě neodstranitelné součásti sportovních přenosů
jsou přímo ztělesněním zmarněného času, proudem zcela
zbytečných, protože předem předvídatelných frází. Protože však
hlavním cílem podobných pořadů je poskytnout zábavu zbavenou
jakéhokoli duchovního obsahu, podobné rozhovory, případné
analýzy odborníků jsou po právu jejich nedílnou součástí.
A na závěr jeden z úchvatných výroků sportovního reportéra, od
něhož člověk přece jen čeká jakousi kulturní úroveň. Při
komentování přímého televizního přenosu basketbalového utkání
Panathinaikos Atény proti CSKA Moskva (dne 20. května)
v extázi vykřikl, že ve srovnání se zápasem jsou „všechny
Shakespearovy hry jen slabý odvar“.
Pokud jste si někdy mysleli, že má smysl zajít do divadla na
Hamleta, Romea a Julii nebo Krále Leara, jděte se bodnout. |
