|
|
 Velké
dobrodružství
Podivuhodné: v dosavadních útlejších knihách Michala Ajvaze
jsme se prodírali podobně fantaskními labyrinty míst a dějů
(připomínám především Zlatý věk, jehož text jako by se
rozrůstal v nikdy nekončící děj), a přece je to Cesta na jih,
rozsáhlý a mnohem spletitější román, který vzbudil nebývalou
pozornost a strhl ještě větší množství čtenářů.
Nesluší se naznačovat obsah, zvláště když osnova prózy má
detektivní povahu. Ostatně u Ajvazovy Cesty na jih (vydalo ji
nakladatelství Druhé město) se musím předem vzdát případné
snahy děj aspoň naznačit. Příběh začíná velmi prostě, hovorem
kdesi na jihu u kavárenského stolku, ale kudy se ubírají
všechny odbočky se svými tajemstvími je postižitelné právě
jenom autorovou rozbíhavou románovou skladbou.
Hlavním tajemstvím je sice smrt dvou bratří, jejíž příčinu se
snaží na cestě Evropou odhalit Kristýna a Martin, ale to je
především detektivní kostra zejména druhé části románu, jež se
odehrává v mnoha zemích a městech. K expozici: Martin píše
dizertační práci o Kantově Kritice čistého rozumu, a hned na
začátku je divné, že se ocitl v kavárně zrovna na Krétě.
Jenomže už to, co se z hovoru u stolku dozvídáme, je samo o
sobě kuriózní – Martin se zúčastnil ze zájmu o Kanta
podivuhodného jevištního projektu, baletního provedení Kantovy
Kritiky čistého rozumu; na něm byl z jeviště zastřelen Petr
Kantor, úspěšný podnikatel s podezřelými kontakty, bratr
Tomáše, autora baletu. Martin poznal Markétu, která byla
Tomášovou milenkou, a od ní pak podrobnosti o Tomášovi.
Od Petrovy nevysvětlené smrti a od Tomášovy posedlosti
zapisovat podobu neznámého města, jež se mu v době onemocnění
zjevovalo z mlhy, rozvíjejí se před námi celé neznámé dějinné
epochy se stále novými odbočkami a postavami, jež se rodí
z nepředstavitelné Ajvazovy fantazie a obraznosti.
Hlad po psaní a vydání svědectví vede jednu z postav
k nejpodivuhodnějšímu způsobu psaní. Vězeň, který nemá tužku a
papír, použije k psaní ostnatý drát, neboť je to jediný
materiál, který má po ruce. Z drátu kroutí písmenko po
písmenku ve slova a z nich pak vzniká souvislý text románu
Zajatec. Aby čtení nebylo tak jednoduché, materiál se časem
rozpadá a ze zrezivělých a rozpadlých fragmentů se text musí
rekonstruovat. Setkáme se i s dílem, které prošlo úplně jinou
transformací: architektka převedla milencův román do jazyka
architektury. Jako by Ajvaz dával nahlédnout do své tvůrčí
dílny. Jeho fantazie je bezbřehá, ale výmysl je založen na
fakticitě, románem procházejí odkazy k dějinám, pravda,
neskutečným, leč pravděpodobným, k jazykům, jež jsou kříšeny
ze zapomnění, k filozofii, estetice, disciplinám autorovi tak
blízkým. Abychom však čtenáře románů neodrazovali, zdůrazněme,
že Michal Ajvaz je velký vypravěč, maximálně poučený do té
míry, že dokáže stmelit různé vrstvy, z nichž literatura
vzniká – i ta dobrodružná. Umí využít prvků literatury, třeba
i pokleslé, spolu s běžnými jevy či věcmi banálního života.
Postmodernismus? Možná, ale především svrchované fantaskní
umění a čtenářské dobrodružství.
Vladimír Karfík, literární kritik |
