|
|
Talent, který se rodí jednou za sto let
Karel Höger, velký český herec, recitátor, pedagog a člověk
pevného charakteru, se narodil 17. června 1909, tedy právě
před sto lety. Začátkem května to pak bylo dvaatřicet let, co
opustil jeviště, své obecenstvo, nahrávací studia a vůbec
tento svět.
 Na
své dětství v brněnském Králově Poli Karel Höger moc rád
vzpomínal. Narodil se jako třinácté dítě prostým rodičům,
kteří měli už svá léta – tatínkovi bylo v té době šestašedesát
a pracoval jako topič v medlánecké kruhové cihelně, o
pětadvacet let mladší maminka měla malý krámek a později vedla
podomní obchod. Čím méně bylo doma hmotných statků, tím víc k
sobě všichni lnuli, možná i proto, že jen čtyři děti se dožily
dospělosti.
Čas jako by měl u Högerů několik pater. V jednom z nich stále
žil c. k. František Josef. Otec zažil jako dělostřelec
prusko-rakouskou válku a za statečnost v bitvě u Hradce
Králové dostal medaili. Celý život na to vzpomínal a
nakrucoval si přitom svůj „císařský“ knír. Maminka byla víc
„přes kulturu“. Chodila prodávat pamlsky na tancovačky a na
ochotnická představení a malý Kadlík, kterého brávala sebou,
někde v rohu na stole pospával.
Pro svůj umělecký život nemohl budoucí herec dostat nikde víc
podnětů než v nájemním domě na Mojmírově náměstí, kde si
sousedé viděli málem do postele. Staří lidé umírali, nové
přírůstky oznamovaly svůj příchod křikem a všechno se to
přetřásalo v maminčině kvelbu. Zabloudily sem i všelijaké
ztracené existence z nedaleké „dupárny“, kde řádila brněnská
„plotna“. Vnímavý kluk pochytil její žargon a uložil si do
podvědomí mnoho zdejších tváří (a životních osudů). Když
později hrával s bratrem loukové divadlo, k malé radosti
maminky i v jejím obchůdku, mnohé z toho, co odkoukal, použil.
Někdy si ale potřeboval naplnil kapsy „grimlemi“ (kamením), to
když vypukla válka s kluky ze sousedních Řečkovic. Všude kolem
byl venkov s kozími chlívky a loukami, snad proto měl Karel
vždycky raději polní kvítí než vyšlechtěné orchideje.
Hercem z nouze
Na divadlo nemyslel, ani když začal hrát s místními ochotníky.
„Kluku, tebe bych chtěl učit,“ prohodil jednou učitel z
brněnské konzervatoře, který představení ochotníků režíroval.
Karel v té době už neměl tatínka. Ze školy běžel rovnou na
nádraží, kde měla tehdy maminka malý stánek s novinami a
cukrovím, a budoucí umělec tu prodával Lidovky a Rovnost.
„Podívé se, Kadlíku, ti herci zezadu neplatijó, fšecko jim
píšu na futro...“ strachovala se o synovu budoucnost maminka.
Ale nemusela, její nejmladší místo konzervatoře zvolil
učitelský ústav, kde poctivě studoval. Ze hry na housle měl
dokonce státnici a na klavír hrál tak, že ve filmu o Bedřichu
Smetanovi kamera mohla snímat jeho hbitý prstoklad – zvukařům
ale skladbu zahrál Ilja Hurník.
Pedagogický křest si Karel odbyl v Lomnici u Tišnova a ke svým
milým žáčkům se chtěl po vojně vrátit. Dopadlo to jinak.
Starší bratr Rudolf vstoupil na brněnskou konzervatoř a pro
Karla, který vojančil v Židenicích, to byla výzva. Zařídil si
to u velitele a stal se na konzervatoři mimořádným studentem.
Pak už šlo všechno rychle. Z prvního ročníku přestoupil rovnou
do třetího, a když školu a vojnu končil, uměl tolik, že o něho
projevilo zájem Zemské divadlo. Všechna učitelská místa byla
zrovna obsazena, a tak Karel angažmá přijal. Vymínil si pouze,
že jakmile se někde něco uvolní, odejde k dětem, tak vážně
svou pedagogickou dráhu bral. Ale nedošlo k tomu. Do osmi let
se o mladého učitele přetahovala dvě přední pražská divadla,
Vinohradské s Národním. Jeho charisma začalo šířit i stříbrné
plátno.
Muž s tajemstvím
Kdo viděl film Modrý závoj s Karlem Högerem a Vlastou
Matulovou v hlavní roli, ten ví, o čem je řeč. Karel měl
„vědoucí“ oči a jeho hlas, to byla sama hudba. Svou citlivost
a něhu nehrál, on takový skutečně byl. K ženám už od dětství
cítil velkou úctu a přistupoval k nim jako pravý rytíř.
Zvláštní fluidum, které kolem sebe šířil, přitahovalo, a tak
po představení ženy a dívky lemovaly zadní východ divadla a
chtěly po něm autogram.
 Přesto
zůstával Karel Höger dlouho sám, jen s milovanou maminkou,
kterou si k sobě do Prahy přivezl. První manželství uzavřel se
svou někdejší žačkou a pozdější kolegyní, ambiciozní Zdenkou
Procházkovou, která později dobyla německy mluvící divadelní
svět. Skutečné odevzdání a péči, podobnou té maminčině, nalezl
Karel Höger až u paní Evy, která pracovala v
literárně-dramatické redakci Československého rozhlasu. S
touto osudovou ženou prožil patnáct krásných, harmonických
let. „Nikdy jsme se nepohádali,“ vzpomíná paní Eva, „ostatně
to ani nešlo, protože Karel byl neobyčejně skromný a pro sebe
nic nevyžadoval. Udivovalo mě, že si doma stačil všimnout i
nepatrné změny a za všechno děkoval.“
Život slavného herce není nic záviděníhodného, i jeho
partnerka to brzy pozná. Často, když ostatní ještě spali,
šofér už Karla budil a vezl ho kamsi na natáčení, večer pak
hrál v divadle nebo na zájezdu. „Někdy jsme si pouze psali,“
líčí paní Eva. „Já přišla z práce a v prázdném bytě jsem
nacházela jen manželovy vtipné glosy a kresbičky. Když jel
třeba na zájezd, vyrobil papírové šipky a ty mě vedly k
posteli, ale k té mé, protože nechtěl, abych na něho čekala.
Tak jsem si udělala všechnu práci, a když měl volný večer,
mohla jsem se mu věnovat. Potřeboval se rozptýlit a dovoloval
tomu malému klukovi, kterého v sobě stále nosil, aby si
zařádil. Co my jsme se nasmáli, když začal se svými slovními
hříčkami! Z toho všeho vlastně dodnes žiju. A chybí mi stále
víc...“
K sobě náročný...
Herectví Karla Högera zcela pohltilo. Na scéně Národního
divadla nastudoval přes sto rolí klasického i současného
repertoáru, často vystupoval v inscenacích, které dodnes patří
do pomyslného televizního zlatého fondu, hrál asi v šedesáti
filmech a technici gramofonových studií zachytili jeho
jazykové mistrovství na osmdesáti deskách.
Snad nejintimnější vztah měl ale Karel Höger k rozhlasu. Stal
se kmenovým hercem především režiséra Jiřího Horčičky, s nímž
natočil dodnes nepřekonanou Čapkovu Válku s mloky a mnoho
dalšího. Jak byl „rozhlasový“ Höger náročný sám k sobě,
prozrazují jeho fonogramy, některé velmi vzácné, až z války –
nedávno je paní Eva rozhlasu darovala. Höger si své role
nahrával, aby je mohl studovat a vybrušovat, bez tohoto
perfekcionalismu by nemohla vzniknout skvostná četba z
Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky, Chevalierových Zvonokosů či
Vrbovy Borovice. Stejně náročný byl, i když se chystal
vyprávět pohádky. Ačkoliv sám děti neměl, rozuměl si s nimi
jako málokdo. Snad by ho potěšilo, že na různých nosičích jeho
pohádky stále vycházejí a okouzlují nevím už kolikátou
generaci.
„Své role manžel studoval v tomto ušáku po mamince,“ ukazuje
mi paní Eva velké ošoupané křeslo a poznamenává, že nemá to
srdce dát ho nově potáhnout. „Učil se nahlas, velmi rychle a
lehce, nejprve bez posunků, ty dělal jen mimovolně. Pokud jsem
byla doma, hlavně v sobotu a neděli, tak mě občas zavolal.
Potřeboval třeba, abych sledovala text nějakého zvlášť
dlouhého monogolu, při dialogu jsem mu zase ‚přihrávala‘ a on
bleskově odpovídal, takže celý dialog běžel jako o závod. Pak
mě propustil. Obědvali jsme, až když Karel zpěvně oznámil:
Táák, pánovéé, už jsme skončili... Pak přišel za mnou do
kuchyně a zvědavě nakukoval pod pokličky.“
...shovívavý k ostatním
 „Stávalo
se, že Karel Höger pracoval ve studiu s hereckými začátečníky
nebo s lidmi, kteří nikdy moc neuměli,“ napsala o něm
dramaturgyně Jaroslava Strejčková. „Režisér vracel kousek
dialogu třeba osmkrát a Högerův partner kazil, co se dalo.
Nezažila jsem, že by Karel Höger projevil zlost, únavu, nebo
že by napjatou situaci vyostřoval. Scénu se zpoceným nebožákem
trpělivě opakoval. Jednou se sám přeřekl a začal se režisérovi
omlouvat. Chybu udělal samozřejmě schválně, chtěl pomoci.“
A ještě jedno svědectví, tentokrát od Zdeňka Kropáčka, který v
divadle pracoval jako strážný. „Karel Höger byl přirozeně
noblesní člověk a skutečná osobnost. K pomocnému personálu se
choval jako nikdo jiný z účinkujících, nebyl ani nadřazený,
ani podbízivý, nečekal, že ho každý musí znát, třebaže ho
každý znal. O něm nepadaly žádné poznámky – na rozdíl od lidí,
kteří svou výjimečnost hráli...“
Poslední opona
Přestože Karel Höger ctil lidskou důstojnost ve všech formách
a nedokázal nikomu ublížit, jemu ublíženo bylo, a citelně. Po
uměleckém vrcholu šedesátých let přišla léta sedmdesátá a s
nimi lámání charakterů. Ten hercův byl pevný. Nejprve se stala
neudržitelnou jeho pozice na FAMU, kde jako profesor
vychovával mladé filmaře. Odešel odtud z vlastního rozhodnutí.
Také v Národním divadle nastaly neutěšené poměry. Nejprve mu
zakázali veškeré umělecké aktivity mimo domovskou scénu, a
když zákaz pominul, dostával Karel Höger v divadle velmi málo
hereckých příležitostí a uvažoval o výpovědi.
Nespravedlivé propuštění kolegyně Vlasty Fabianové bylo tou
poslední kapkou a vyburcovalo ho k solidaritě. Pracoval zrovna
na knize Z hercova zápisníku. Ještě prvního května 1977 napsal
kapitolu věnovanou Zdeňku Štěpánkovi. Druhého května dal v
Národním divadle výpověď a odpoledne odjel natáčet televizní
seriál Nemocnice na kraji města, kde měl hrát primáře Sovu.
Vrátil se zchvácen. Loučení s divadlem bylo neviditelnou, ale
hlubokou ranou, která se začínala ozývat. Třetího května byl
hospitalizován v nemocnici a z postele ještě paní Evě zamával.
A den nato vstupoval už do jiného ansámblu – kdesi tam nahoře.
Zaplněné prázdno
 Generace
se střídají, objevují se nové herecké talenty a vytvářejí se
pestrá seskupení, ale taková osobnost, jakou byl Karel Höger
ve své jedinečnosti, skromnosti a se svým vytříbeným jazykovým
projevem, nám stále chybí. Bolestně to můžeme pocítit
například při porovnání televizních Večerníčků o loupežníku
Rumcajsovi, jak je s neodolatelným humorem a skvělou češtinou
namluvil Karel Höger, s překotným a nervózním Rumcajsem nového
vyprávěče, jemuž je navíc špatně rozumět.
Někomu může připadat, že v době maximálního zcivilnění
divadelního kumštu je umělecký projev Karla Högera příliš
„dokonalý“, kultivovaná jevištní mluva „se nenosí“ a
skromnost, ta je k smíchu. Naštěstí nahrávací technika všeho
druhu zachytila herecké mistrovství Karla Högera pro ty z
příštích generací, kteří budou ctít skutečné hodnoty umělecké
tvorby.
Květa Procházková, publicistka |
