|
|
 Bohumil
Smejkal, houslista, dirigent a pedagog
Narodil jste se v Brně, tedy stranou od vyhlášených
folklórních lokalit. Jak se brněnský student klasické hudby
vlastně dostal k rozhlasovému orchestru lidových nástrojů?
Někdy hrají náhody v životě až neskutečnou roli. Já jsem o
existenci tohoto hudebního žánru opravdu ani nevěděl, natož
abych ho pravidelně poslouchal, nějak vyhledával či se s ním
dokonce aktivně kontaktoval. Prostě jsem byl typické dítě
z brněnského předměstí a mnohem blíž než k cimbálu jsem měl
třeba k akordeonu. I doma se poslouchala úplně jiná hudba než
lidové písničky. Teprve na konzervatoři jsem potkal spolužáky
se vztahem k lidové muzice, takže jsem přece jen nezůstal
zcela imunní. S BROLNem to bylo tak: krátce po založení tam
bylo pět, šest hráčů – profesionálů, tedy rozhlasových
zaměstnanců, a jinak nastupovaly výpomoci pro jednotlivé akce.
Takové nájemné muzikanty obstarával jistý pan Petr, obvykle ve
filharmonii nebo v divadelních orchestrech. Byl to takový
náhončí, a já se do BROLNu dostal jeho vinou – nebo zásluhou?
– nejprve na záskok, na čtyři dny. To obnášelo nazkoušení
určitého repertoáru a hned vzápětí moje první natáčení. No, a
jak jsem už říkal mnohokrát – ty čtyři dny se nakonec protáhly
na sedmnáct let.
Na to, aby se muzikant, kultivovaný a zručný „klasik“,
vypracoval na primáše, určitě nestačí jenom chuť rozšířit si
hudební obzory. Jak se to za těch pár let podařilo vám?
Řekl bych, že na počátku jsem asi měl určitou hudební
zvídavost; i proto jsem předtím, už v dětství, hrával na
harmoniku, na mandolínu – zkoušel jsem hrát na všechno, co se
mi namanulo do cesty. A protože se mi to docela dařilo, bral
jsem hudbu přece jen seriózněji než jen jako pouhou dětskou
zábavu. V době mých muzikantských začátků vrcholila první
americká swingová éra, která mě samozřejmě také svým způsobem
chytila, takže mi ani poslechové, ani aktivní vstupy do
vzájemně dost odlišných hudebních žánrů vůbec nebyly cizí. A
pokud jde o ten folklór, našel a chytil si mne – stejně jako
já jeho – velice snadno a rychle.
Pamatujete si, kdo vás do folklóru doopravdy „namočil“, kdo
vám ukázal cestu?
To byla další náhoda – zdráhám se říct historická, ale pro můj
hudební osud rozhodující: tehdy byl v BROLNu primášem Bohdan
Warchal – excelentní houslista, hvězda první velikosti,
technicky velmi vyspělý hráč s bohatou muzikantskou fantazií,
navíc s darem, který je zvláště vítán u lídra hudebního
společenství: byl to drezér, generál známý svou rozhodností až
panovačností, zejména když šlo o muzikantský výkon. Mně jeho
přístup vyhovoval a zlepšoval jsem se.
Takže vám BROLN po svém odchodu na Slovensko vlastně
„odkázal“.
Dá se to tak říct; postupně mne vycepoval až na pozici svého
blízkého spolupracovníka. Hrál jsem mu sekund a postupně stále
častěji mi svěřoval primášský part. Tak trochu jako by mě
zkoušel. Měli jsme společné i to, že jsme k tomu žánru oba
přišli od vážné hudby. Ale zřejmě jsme měli schopnost jakési
muzikantské empatie nebo adaptability. Víte, to se těžko
definuje – to ani hudební vědci neumějí přesně popsat; to je
spíš věcí cítění. Není umění odposlouchat a mechanicky
napodobit hudební styl – jako se to často děje teď. Je to jako
přijmout určitý jazyk za svůj, naučit se v něm přemýšlet, ne
se pouze dorozumívat. Pro nás byla také lidová píseň zpočátku
svým způsobem cizím jazykem, ke kterému jsme obtížně hledali
klíč – mnohokrát rozumíte řeči, ale její smysl vám uniká.
Chvíli to trvá, ale dá se zvládnout.
Po konzervatoři jste pokračoval ve studiu houslové hry na JAMU
v Brně; nestávalo se vám, že lidé z prostředí vážné hudby ve
vás viděli odrodilce, který si zadal s „amatérskou“ lidovou
muzikou?
Na akademii mi to během studií nikdo nepředhazoval – ani můj
pedagog Toníček Moravec. On mě jen hlídal, abych rostl jako
houslista, jak se sluší a patří na studenta hudební akademie.
Oponentský posudek na můj absolventský výkon, pro který jsem
mimo jiného zvolil motiv ze slovenské lidové písně, psal
významný houslový pedagog František Kudláček; ani on ani
náznakem nevyjádřil nějakou averzi, naopak tuto moji volbu
hodnotil s nadhledem a s pochopením – sám totiž jako houslista
premiéroval mnohé Janáčkovy skladby s řadou lidových motivů a
jejich prostřednictvím dospěl k janáčkovskému vidění a
vnímání. Podobně jako Janáček měl tendenci odhalovat skryté
hodnoty lidové písně, takže se mu mladý houslista hledající
tímto směrem asi docela zamlouval. V závěru hodnocení té mé
disertace mi popřál v tom smyslu, abych „ve stopách
Janáčkových uměl využít tento žánr ku prospěchu hudby vážné“.
Jakou roli hrál podle vašeho mínění folklór v hudebním životě
Čechů a Moravanů v padesátých a šedesátých letech, když jste
s ním začínal? A jakou pozici měl tehdy BROLN?
Jak jsem později pochopil, tak velmi dobrou; to byla v mnohém
zásluha uměleckého vedoucího a zakladatele BROLNu Jaroslava
„Cardy“ Juráška, který určoval jeho styl z pozice dramaturga,
a Českého (tehdy Československého) rozhlasu jako instituce.
Jako hlavní smysl své existence dostal BROLN do vínku šíření
folklóru jako zděděné hudební tradice do širšího povědomí
národa; tehdy se všechno bralo jakožto upevňování národního
sebevědomí po válce. A později se to bohužel i hodně politicky
zneužívalo – to by ovšem byla jiná, hodně smutná kapitola. Ale
mnohé z tehdejších problémů vnímáme i dnes: civilizace vesměs
ubíjí a ponižuje tradiční hodnoty, i ty neskonale pozitivní.
Také lidová slovesnost a hudebnost utrpěla návalem módních
záležitostí. Takže existence BROLNu byla – řeknu-li to sice
trochu nadneseně, ale v zásadě snad výstižně – výsledkem snahy
udržet a rozvíjet povědomí o tomto žánru, seznámit širší okruh
posluchačů s tím, jaké bohatství nám v lidové písni zůstalo
zachováno po předcích v celé řadě folklórních oblastí po celém
tehdejším Československu.
Helena Bretfeldová, hudební publicistka
Foto Antonín Vlk
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 2. června. |
