|
|
Josef K. „zlatých šedesátých“
 Na
obrazovkách České televize právě vrcholí cyklus Zlatá
šedesátá, velkorysá řada klíčovým filmem doplněných portrétů
tvůrců spjatých s fenoménem československé nové vlny
šedesátých let. Princip, na kterém jsou Zlatá šedesátá
založena, tedy autentická svědectví dosud žijících osobností,
je bohužel neobyčejně krutý vůči těm, kteří již mezi námi
nejsou. Stranou projektu tak prozatím zůstal i jeden z
nejtalentovanějších a současně nejopomíjenějších z
protagonistů „československého filmového zázraku“, scenárista,
dramaturg, režisér a prozaik Pavel Juráček. V květnu uplynulo
dvacet let od jeho předčasného úmrtí.
Natočil dva celovečerní a jeden krátkometrážní film. Jako
autor námětu, scenárista či spoluautor scénáře se podílel na
snímcích Věry Chytilové, Jana Schmidta, Hynka Bočana,
Jindřicha Poláka či Karla Zemana. Byl jedním ze strůjců
multimediálního projektu Radúze Činčery Kinoautomat. Víc toho
ale Pavel Juráček stihnout nedokázal. Nejen svou vinou. Z celé
generace „novovlnných“ filmařů asi nejhůř nesl (a odnesl)
okupaci Československa a to, co z následné normalizace pro do
té doby relativně svobodně tvořící umělce plynulo.
Neutěšené společenské poměry v kombinaci s divokým životním
tempem, sklonem k pití a neuspořádaným soukromým životem
učinily během několika let z neoficiálního mluvčího své
generace a velmi slušně situovaného muže osobu na okraji
veřejného zájmu, navrch neschopnou zajistit svou vlastní
rodinu. Jedni ho měli a mají za prototyp české ufňukanosti,
druzí za hluboce morálního člověka.
Možná tím nejcennějším, co po sobě zanechal, jsou jeho
jedinečné deníkové zápisky z let 1959 až 1974, které v roce
2003 editoval filmový a literární kritik Jan Lukeš a vydal
Národní filmový archiv. Nejsou jen strhujícím dokumentem
překotných sinusoid doby, ale také dokladem o vzestupu a pádu
mimořádně nadaného umělce.
Na vlně, jež znamenala svět
Myslím si, že talent má spousta lidí. Talent, že je něco
velice obyčejného a všedního a že to samo o sobě nemá žádnou
cenu, protože já talent mám, a docela slušný, ale není mi k
ničemu. Jenom mi dělá starosti a mindráky a sentimentální
záchvaty všelijakého zoufalství. (P. J., 20. července 1960)
 Pavel
Juráček, narozený 2. srpna 1935 v Příbrami, vyrůstal bez otce,
matka pracovala jako servírka. V rodném městě vystudoval –
přes problémy s kázní – gymnázium, ve třinácti si začal vést
deník. V roce 1953 začíná v Praze se studiem žurnalistiky a
českého jazyka, o tři roky později je z filologické fakulty
Univerzity Karlovy pro zanedbávání studijních povinností
vyloučen. Rok stráví jako redaktor Vesnických novin v Nymburku
a Poděbradech a v roce 1957 je bez přijímaček přijat na FAMU,
obor dramaturgie. Postupně získá pověst jednoho z
nejslibnějších studentů, podílí se na výrazných absolventských
filmech svých kolegů (mj. Strop Věry Chytilové) a v roce 1961
nastupuje jako dramaturg tvůrčí skupiny Šmída – Fikar na
Barrandov. Školu nedokončí, zato poprvé vstoupí do stavu
manželského. S Veronikou Jandovou, jež mu o dva roky později
porodí dceru Juditu. „Jsem dospělý. Mám krásnou, mladou a
inteligentní ženu, mám byt s koupelnou a telefonem, mám známé,
kteří jsou slavní. A mám naději stát se jakýmsi spisovatelem,
jakýmsi mužem, jehož jméno bude některým všímavým lidem
povědomé. Jsem teď to, co jsem kdysi nemohl vystát,“ svěřil
Juráček deníku 6. října 1960.
V roce 1963 natočí společně s Janem Schmidtem středometrážní
film Postava k podpírání, absurdní kafkovský příběh o muži,
který si z veřejné půjčovny (!) vypůjčí kočku a když ji chce
druhý den vrátit, zaplete se do byrokraticko-totalitního
soukolí, z nějž zjevně není úniku. Film, jenž byl v zahraničí
uváděn pod názvem Josef Kilián (iniciály nikoli náhodou shodné
s hrdinou Kafkova Procesu), zvítězí na festivalech v
Oberhausenu a v Mannheimu a Juráčkovi přinese nabídky k další
spolupráci, možnost cestovat doslova po celém světě a také
příležitost k novému filmu. V něm zužitkuje své čerstvé
zkušenosti z vojny a s požehnáním Ministerstva národní obrany
natočí povídkový film Každý mladý muž (v jedné z povídek se
jako herec mihne i Václav Havel). Juráčkova hvězda nadále
stoupá – pomáhá Chytilové na Sedmikráskách, píše scénář k
jednomu z nejlepších Schmidtových filmů Konec srpna v hotelu
Ozon, drobnou epizodou přispívá do Mahlerova a Krejčíkova
komediálního hitu Svatba jako řemen, s Činčerou, Roháčem,
Svitáčkem a Horníčkem osnuje Kinoautomat. A také se doslova
pere o realizaci svého nejrozsáhlejšího a nejambicióznějšího
filmu Případ pro začínajícího kata inspirovaného třetí,
laputskou knihou Swiftových Gulliverových cest. To vše se děje
v atmosféře Pražského jara. „Máme poslední šanci, to je to
nejjistější, co víme. Rusové číhají na příležitost, a tak
všechno, co se děje, připomíná spíš šachy, spíš poker než
revoluci, než revoluci, jak si ji představujou reportéři
čekající v pražských barech. Bůhví, zda se to povede. Jestliže
ano, přestanu se stydět za to, že jsem Čech, jestliže jde jen
o podvod, nemá už smysl žít dále v této zemi,“ zapsal si
Juráček 22. března 1968.
Přípravné práce na Gulliverovi, jak režisér film pracovně
nazývá, započnou v létě roku 1968, krátce před koncem roku
1969 je snímek odevzdán do distribuce. Jenže to už se píše
jiná éra a na nejvyšších postech Barrandova sedí všemocní
normalizátoři. Dnem dokončení snového, mrazivými vizemi
naplněného a obtížně uchopitelného filmu se datuje i Juráčkův
pád na dno.
Celá generace má být zapomenuta
 Jsem
u konce, jsem vypotřebován.
Nemá smysl se do něčeho nutit. Pití. Fenmetrazin. Existence ze
dne na den. Trvalo to pár let a je po mně. Teď už jde jen o
to, jak z toho vyjít se ctí. A co se zbytkem života... (P. J.,
7. listopadu 1968)
Zkraje roku 1970 je Juráček nejprve odvolán z funkce vedoucího
barrandovské tvůrčí skupiny Juráček – Kučera. Případ pro
začínajícího kata je uložen do trezoru, byť oficiálně zakázán
není. V roce 1971 je navíc Juráček na základě kádrových
prověrek propuštěn z Barrandova. Veškeré jeho pokusy o
prosazení vlastních látek přicházejí vniveč a v roce 1973 je
zastavena i nevinná Schmidtova adaptace povídky Jacka Londona,
na níž měl dokonce participovat Mosfilm – patrně ihned poté,
co vyšlo najevo, že na projektu se podílí Juráček. „Kdesi bylo
rozhodnuto, že celá generace má být zapomenuta. Přišla spousta
ředitelů a referentů s přesně stanoveným likvidačním
programem. Televizní hlasatelky, novináři, spisovatelé,
kritici, režiséři a zpěváci musí být co nejrychleji
zapomenuti,“ poznamenal si Juráček v prosinci 1970 do deníku,
který se postupem času stal jediným možným způsobem jeho
umělecké seberealizace.
Nedaří se mu ani v partnerských vztazích. Už v roce 1967 se
rozpadá jeho manželství s Veronikou, která do západního
Německa, kam odchází za svým novým přítelem, odveze i dceru
Juditu. V roce 1970 se Juráček žení znovu – s modelkou Hanou
Ťukalovou. Koncem roku se jim narodí syn Marek. Ani toto
manželství ale není šťastné. Hana se zřejmě pokouší přimět
Juráčka ke kompromisům, jichž se ostatně dřív nebo později
dopustí téměř všichni jeho filmařští kolegové (pokud tedy
neemigrují) a už vůbec nemá pochopení pro krátící se příjmy
svého muže. „Jsem v koutě. Hanka se mnou mluví jen výjimečně.
Kdekdo mi poklepává na rameno: jsi frajer, jsi charakter.
Hovno! Jsem nemocný. Nevyznám se ve světě. Stále mi chybí
dvacet korun, aby Hanka mohla jít pro mléko a pro chleba.
Nenávidí mě,“ stojí v deníkovém zápisu z 15. února 1973.
Juráčkovo druhé manželství je rozvedeno v polovině
sedmdesátých let.
 Stále
rezignovanější umělec zahání deprese sebedestrukční kombinací
alkoholu a fenmetrazinu. Navštěvuje psychiatrickou léčebnu
(„Dr. D. řekl: Jsem lékař, pane Juráček, a jako lékař vám
pomoci nemohu, protože není v mé moci vyléčit společnost.“). O
Vánocích 1976 podepisuje u Havlových Chartu 77, stává se
předmětem zájmu Státní bezpečnosti a o rok později za
nejasných okolností odchází do Mnichova. V Německu Juráček
stráví šest let, během nichž uzavře sňatek s překladatelkou
Daňou Horákovou (jejich manželství mělo podobný průběh i
stejné vyústění jako svazky předchozí) a pokouší se prosadit
nejrůznější filmové projekty – především filmovou povídku
Golem podle stejnojmenného románu Gustava Meyrinka. Další
neúspěchy probouzejí v pozvolna uhasínajícím tvůrci letargii,
psaní musí z existenčních důvodů střídat s manuální prací a v
roce 1983 se raději vrací zpět do Československa. Tvorby však
již není schopen, alkoholová závislost a zhoršující se zdraví
mu umožní již jen bizarní labutí píseň – v roce 1988 natočí na
zakázku Krátkého filmu instruktážní snímek pro revizory
pražské MHD. Film prý neměl ani titulky...
O pár měsíců později objevují lékaři u Juráčka rakovinový
nádor, v dubnu 1989 je hospitalizován a 20. května, půl roku
před pádem režimu, který ho profesně i lidsky zničil, umírá.
Není mu ani čtyřiapadesát.
Méně známý, stejně významný
Slavné černobílé fotografie zachycující mladičké představitele
nastupující československé nové vlny leccos naznačují. V
popředí všech snímků nalezneme Miloše Formana, Věru
Chytilovou, Hynka Bočana, Jiřího Menzela. Až za nimi, v mírném
odstupu, lze identifikovat ty, jejichž tvorba je možná méně
známá, ale o nic míň významná: Ivana Passera, Jana Němce a
samozřejmě i Pavla Juráčka...
Nechybělo mnoho a znali bychom ho opravdu jen zprostředkovaně.
V devadesátých letech však jeho syn Marek objevil rozsáhlé
Juráčkovy deníky, na jejichž základě nejprve vznikl hraný
dokument Martina Šulíka Klíč k určování trpaslíků (Marek
Juráček v něm ztvárnil postavu svého tatínka) a posléze se
dočkaly i knižního vydání. Pod titulem Postava k podpírání
vyšel také výbor z filmařových básní, povídek, úvah a scénářů.
Všechny tyto počiny nezůstaly bez odezvy, a tak se Juráčkovy
snímky opět na čas vrátily na plátna klubových a festivalových
kin. Doufejme, že se prostřednictvím cyklu Zlatá šedesátá
znovu objeví také na televizní obrazovce. Bez osobnosti a
tvorby Pavla Juráčka by mozaika československé nové vlny
zůstala poněkud neúplná.
Milan Šefl
Foto Josef Janoušek |
