|
|
O hodování v bufetu a veřejnoprávních podrazech
Povzdech „včera zas nebylo v televizi na co koukat“ bývával
před lety konstantou denních hovorů. Při letmém pohledu na
několikastránkové programové přehledy všeho, co dnes a denně
servíruje tucet vzduchem šířených digitálních kanálů tuzemským
divákům, může znít podobná pamětnická vzpomínka téměř
absurdně. Stačí se však podívat jen trochu pozorněji a zdání
bohatě prostřeného stolu stále doplňovaného o vybranější
lahůdky, vezme za své.
Seriály, filmy, velkoestrády, reality-show, hemžení celebrit,
life-stylové magazíny, soutěže o velké peníze, více i méně
bulvární zpravodajství a publicistika – to vše tvoří
podstatnou část standardní komerční nabídky. Všude na světě.
Standardní a konstantní je i zhruba tříčtvrtinový podíl
konzumentů komerce v televizním publiku. Dominantním
dodavatelem komerčních atraktivit byla v České republice půl
druhého desetiletí Nova za řádově menší asistence Primy.
Teprve přechod na pozemní digitální vysílání tento status quo
potenciálně změnil a nabídku rozšířil. Změnit ho skutečně a
zásadně však bude těžké. A možná i nemožné.
 Logika
nabídky a poptávky je neúprosná. Má-li uspět nový obchod, musí
prodávat něco jiného, nebo někomu jinému. V případě nového
komerčního kanálu má taková nutnost podobu schizofrenního
úkolu pro chytrou horákyni, která má nalézt „něco jiného pro
všechny“. Konstantní je množina potenciálních diváků i
programových typů. V praxi to dokazuje aktuální podoba
second-handových klonů Novy a Primy (Nova Cinema a Prima
Cool), a zejména TV Barrandov. Jiné je v jejich nabídce
většinou jen to, co jinde „spadlo pod stůl“ – ať už logicky ze
všech ostatních televizí (Zuzana Bubílková, Ivan Mládek), či
nelogicky z České televize (alternativní humor, na Barrandově
vzkříšený Milošem Knorem a spol.).
Poděděné zbytky a několik skutečných importovaných inovací,
jako Teorie velkého třesku na Prima Cool, však patří k nabídce
určené specifickým diváckým menšinám. Právě zacílení na
určitou diváckou minoritu je dnes v televizním podnikání možná
jedinou životaschopnou alternativou. Asi nijak extrémně
výnosnou, ale fungující – viz hudební Óčko. Vše ostatní
připomíná zbytečné rozšiřování pultů, stolů a výloh v lidovém
bufetu s jídelním lístkem, který štamgasti znají už dávno
nazpaměť.
Stejnou iluzí jako neomezená svoboda výběru z komerční
nabídky, je i představa, že Česká televize přechod do nových
podmínek zvládá a o své publikum se stará, jak má. O občasných
programových úletech mimo smysl veřejnoprávní existence, bývá
na tomto místě řeč poměrně často. V obecnější rovině však
selhává i opakovaným nedodržováním pomyslné smlouvy, kterou
sama uzavřela se svými diváky. Čtyři programy, které Česká
televize dnes díky digitalizaci provozuje, jsou logicky
tematicky zaměřeny. Při veškerém respektu ke sportovním
fanouškům, jejichž potřebám je věnován celý program ČT4, je
časté zdvojování a vpády sportovních přenosů na ČT2 systémovým
nesmyslem a ranou pod pás všem divákům hodnotnějších filmů,
dokumentů, záznamů divadelních inscenací, koncertů, a vůbec
kulturně zaměřených programů. Právě oni a ony jsou tradiční
obětí notorických sportovních invazí.
Jan Svačina, televizní publicista |
