|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista, pedagog FAMU
Kde jsou, kde je máme?
Nějak mne to téma poslední dobou obkličuje. Tedy, nejen
poslední dobou, spíše jako by se zvyšovala frekvence jeho
výskytu. Co že to mám na mysli? Inu, zločinnost přece. Nepřu
se s nikým, že je tu s námi odnepaměti, jen trvám, že to naše
poslední dvacetiletí jí, marná sláva, prospělo. Je prostě jen
viditelnější, říkají někteří. Kýho čerta, říkám já, ať už je
viditelnější nebo jen schovaná ve výkazech a svodkách, jako
tomu bývalo za bolševika, jde přece o to, aby jí bylo co
nejméně, v tom se snad shodneme. Nechci začínat tím, že
nedávno oloupili manželku, protože – jakkoli se to z mé strany
vůči ní nezdá být právě vstřícné – je mi v podstatě jedno,
koho oloupili, jsem v srdci s každým, kdo je oloupen, a hodlám
být spolu s ním spravedlivě rozhorlen.
Na koho ale, na co vlastně? Na lupiče? Na policii? Na režim?
Na lidstvo zlotřilosti se nebránící, či dokonce valem se samo
zlotřující?
Ta druhá možnost zdá se být zajímavou, ta s tou policií.
Neříkám, že policie nic nedělá tam, kde by dělat měla a mohla,
dělala by jistě, kdyby tam byla, ale ona prostě není. Když
nedávno na refýži okradli mou kolegyni, nebyla policie k mání.
Ostatně i u nás na škole se krade, neboť narkomani, směřující
do blízkého detoxikačního střediska pro svou dávku metadonu,
berou, co se cestou namane. Prověřují dobytnost našich
kateder, stejně jako v okolních ulicích dveře zaparkovaných
aut. Policistů nikde nevidět.
Leč zpátky k manželce, beztak se jí zde nakonec dostane
nejvíce prostoru, to už je holt výhoda fejetonistova a výsada
fejetonistovy ženy. Na nádraží, pojmenovaném po Masarykovi
(pomiňme raději prostor pro ironii a paradox, skrývající se
v heslu „nebát se a nekrást“), nastupovala do vlaku; to jí
ještě nelze vyčítat. Ovšem nosit peněženku jen tak v kapse, to
už si žádá pokárání; uznávám ale, že za jízdné je třeba platit
předem. Chlap ji nejspíš sledoval od pokladen, vrhl se na ni
na schůdcích vlaku a zmocnil se peněženky se vším všudy, co
v ní dnes bývá a být musí. Svědkem akce byl i průvodčí, snažil
se pomoci, leč gauner zatím stihl úlovek předat své komplicce.
Takhle mi to tedy manželka líčila, a nemám důvod jí nevěřit,
však jsem ji po léta učil všímat si okolí.
Co se mně týče, zvykl jsem si přirozeně nosit svou prkenici
s několika stovkami a stravenkami hrdě na – řečeno slušně a
akurátně – pravém kvadrantu hýžďovém. Stejně tak přirozeně
říkáme my mužští našim ženským, aby se s těmi svými
kabelčičkami alespoň v tlačenici nekoukaly po blbostech,
nemyslely si na své, ale stále po indiánsku sledovaly ostřížím
zrakem okolí, v němž se permanentně skrývá možný nepřítel.
Jenže: připustíme-li, že žijeme v permanentních bojových
podmínkách, znamená to zároveň, že v nich není lautr nikdo
hájen? To ani u Siouxů a Apačů nebývalo, aby se jaksi v prvé
řadě útočilo na slabšího, a to ze své podstaty žena vůči
chlapovi stále je a snad i být má.
Být tam tak já, utěšuji později manželku a vyfouknu z plic
jaksi za nás oba přetlak přestálého ponížení. Být tam tak já,
utěšuje ji o něco později její oblíbený řezník, a významně
zatne sekáček do kosti. My bychom ho chytli za flígr,
holedbáme se nezávisle na sobě já i řezník. To se tak u nás
chlapů říká, jenže ani já ani pan řezník nejsme
profesionálními ochránci žen konkrétně a slabších bytostí
obecně. Policie nám radí, abychom nezasahovali sami, gauner
může mít nůž. Něco na tom je, ale kdo má tedy zasáhnout, když
policisty na takových místech nevidět? Kde tedy jsou? Kde je
máme?
Uff! Tak mně, milí čtenáři, promiňte, že namísto o těch
vnějších, univerzálních problémech píši o tom, co se stalo
takříkajíc u nás v rodině. Jenže, obávám se, ony se ty osobní
věci nějak valem, statisticky univerzalizují. Anebo vás ještě
nikdy neokradli? |
