|
|
 Zuzana
Lapčíková, zpěvačka, cimbalistka, hudební skladatelka
Tomu se říká umělecké možnosti folkloru a jeho využití. Když
už to sama před sebou nazýváte „zneužitím“?
Všichni, kdo se zabývají lidovou písní a hudbou, budou jednou
samozřejmě konfrontováni s mistry typu Janáček, Stravinský,
Bartók, Martinů nebo Copland. Tohle byli ovšem
nepředstavitelní borci a náš stav ve srovnání s nimi, to je
v podstatě embryonální výskyt. Samozřejmě si všichni umíme
vybrat jakoukoliv píseň ze Sušilovy sbírky, napasovat na ni
měkkou irskou nebo skotskou harmonii a budeme strašně úspěšní.
Ale já potřebuji vědět, proč bych to měla dělat, když je mi
jasné, co z toho vznikne. Radši budu hledat tam, kde jen
tuším, že se zrodí něco nepředvídatelného. Myslím si, že mnozí
muzikanti vědí, co přivádějí na svět, a dělají to záměrně,
s vidinou líbivého výsledku. Tato cesta na vlně popularity mně
zavání jistou mírou využití folkloru – slovo zneužití bych
nepoužila.
Z jiných rozhovorů víme, že pro hudbu vás získali nejbližší
příbuzní. Vaši babičku si představuji jako ženu, která
k lidové kultuře nutně chová náležitě ochranářský vztah.
Nevyčítala vám ona nebo maminka vaše experimenty?
Jestli mně něco vyčítaly, pak to, k čemu mě samy přivedly.
Babička, bohužel tu už s námi není, měla prvorepublikovou
představu o mém seriozním uplatnění coby úřednice na poště. A
maminka – učitelka mě zase viděla v pedagogickém oboru.
K čemuž mám jisté spády... Rozhodně nečekaly, že bych byla
muzikantka. Můj kmotr se hudbou živil, měl barovou kapelu a
dlouho nedokázal pochopit, proč s ním nejdu hrát na klávesy. A
proč „chcu hrát na ten cimbál, šak to je úplně vedle!“ Dneska
už mně to myslím nemá za zlé.
Které ze svých autorských CD máte nejraději? Proč?
Uspávanky, protože vznikly kuriózním způsobem. V jisté době
jsem dostala hned dvě nabídky od dvou různých společností,
abych pro ně natočila autorskou desku. Nejprve jsem tedy
dokončila Moravské písně milostné, kterými jsem jakoby
uzavírala své mládí. Pak jsem si odžila mateřství (dvojité – a
najednou!), tu obrovskou radost a zároveň nebývalé vypětí.
Když uzrál čas, sedla jsem si, za dva týdny napsala materiál
na novou desku, či spíše motivy, které jsme s kolegy ve studiu
rozvinuli, a celou desku jsme natočili během neskutečných dvou
a půl frekvence.
Zatím poslední album byla Černobílá, co připravujete dál?
Když jsme v roce 2005 vytvořily společně s choreografkou a
sólistkou baletu Národního divadla v Brně Hanou Litterovou
hudebně taneční představení Balady, vůbec jsme se nenadály, že
sklidíme tolik ocenění. (Například cena Za autorské dílo v
Soutěžní přehlídce současné taneční tvorby 2008 – pozn. aut.)
To nás přivedlo k úvahám, zda bychom neměly Balady zvěčnit – a
tady jsme se zasekly. Ono totiž vůbec není jednoduché vytvořit
audiovizuální záznam představení, které vzniklo pro jeviště.
Musíme se toho ujmout tvůrčím způsobem, jinak bychom
představení spíš ublížily. Sama teď pracuji na jiném velkém
závazku, protože se zkrátka neumím uklidnit. Svatý pokoj by to
chtělo, aspoň chvilku!
Předpokládám, že mluvíte o velkém vokálně instrumentálním
projektu na Komenského texty, který se pod názvem Orbis pictus
dočká premiéry na letošní Smetanově Litomyšli. Odkud přišel
zásadní podnět?
Z Filharmonie Zlín, se kterou dlouhodobě spolupracuji. Mimo
jiné jsme společně s jazzovým triem Emila Viklického
uskutečnili večery v duchu lidových písní. Už tehdy jsem si
vyzkoušela psaní pro symfonický orchestr, protože bylo
zapotřebí náš repertoár zaranžovat, dokomponovat. Když přišla
další nabídka, ráda jsem souhlasila, ale nechtěla jsem se
opakovat. Řekla jsem si, že uzrál čas, abych se pokusila o
něco nového. Na Komenského jsem myslela už dlouho.
Texty tady sehrály jistě zásadní roli, sestavila jste je sama?
Ano, ovšem nedocenitelným pomocníkem mi byl přední komeniolog
profesor Pavel Floss. Jako předlohu jsem si zvolila Komenského
vrcholný filosofický spis Obecná porada o nápravě věcí
lidských, z něj pak třetí knihu nazvanou Pansofia, Všeobecná
moudrost. Vládne v ní dokonalá forma, každý z dílů představuje
nějaký stupeň, svět. Od Boha až k člověku a zase zpět k Bohu.
Neuvěřitelná, úžasně vymyšlená křivka! Zachovávám ji a v jejím
rámci pracuji s dalšími texty. Komenský je zanícený triadik,
takže ve všem fungují trojice a práce s nimi. Díky tomu, že
jednotlivé oddíly nedokončil, otevírá se mi navíc velký
prostor pro vlastní fantazii.
Uplatňujete tady i písničky, nějaké citace?
Až na výjimky, citace z Komenského kancionálu, jde v případě
Orbis pictus o vlastní komponovanou hudbu. Při práci, která
trvala dva roky, jsem stále měla na paměti, že skladba má
sloužit textu, plně se podřídit obsahovému sdělení.
Na pódiu se sejde spousta účinkujících. Nevadí vám, že kvůli
velkému obsazení snižujete šance díla na další provedení?
Nejdřív jsem myslela, že využiji dětský sbor, když už skládám
poctu velkému pedagogovi. Ale pak jsem se ponořila do textu a
pochopila, že tak závažná slova musí vyřknout dospělý člověk.
Podobně vyplynulo i další obsazení, velkému orchestru jsem
chtěla dát v jazzovém seskupení určitý protipól, odlehčení.
Princip kontrastu se vždycky hodí.
Jak vidíte své postavení mezi skladateli 21. století?
Vůbec se nevidím jako skladatelka, jsem muzikant, který má
potřebu hudebního vyjádření. Prostě slyším nástroje a hlasy, a
tak jsem si řekla, že snad nebude marné to zapsat.
Cítíte strach, obavy z přijetí?
Samozřejmě! Jdu s kůží na trh a není na světě člověk ten...
Podstatné pro mě je, aby kolegové – basista Aleš Procházka,
Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Petrem Fialou,
Filharmonie Bohuslava Martinů s dirigentem Stanislavem
Vavřínkem a můj jazzový Kvintet – aby hráli a zpívali Orbis
pictus rádi.
Docela jiný program jste připravila pro festival Concentus
Moraviae...
Tam už jsem vystoupila na zahajovacím koncertu v třebíčském
zámku před dvěma lety. Francouzská violoncellistka Sonia
Wieder-Athertonová tehdy iniciovala instrumentaci Martinů
Variace na slovenskou lidovou píseň, autorem aranže byl Jiří
Teml. Skladba je to překrásná, uvedli jsme ji společně
s Talichovým komorním orchestrem. Letos už proběhl
Reprezentační koncert festivalu v Senátu, vystoupili jsme na
něm s jazzovým kvintetem v programu Cesta k moravské hudbě a
v červnu nás čeká speciální festivalový večer v klášteru Rosa
v Dolních Kounicích s podtitulem Balady a janáčkovské
parafráze.
Jitka Novotná, publicistka
Snímky Jan Kozák
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 26. 5. |
