|
|
Z Prahy do Bruselu a zpět
Týdeník Rozhlas se k mé radosti stal mediálním partnerem
spolupráce mezi Zastoupením hlavního města Prahy v Bruselu,
zvaného ve zkratce Pražský dům, a soutěže ve vysílání Českého
rozhlasu 2 – Praha. Smyslem následujících řádek je proto
objasnit, v jaké souvislosti, pro koho, kdy, jak a proč je
soutěž pořádána – a zároveň představit Pražský dům, protože si
to nepochybně zaslouží. A jelikož při psaní mimoděk
rekapituluji rozhlasové události posledních dvaceti měsíců,
budu postupovat „deníkovou metodou“.
Říjen 2007 – prolog
 Na
poradě vedení Českého rozhlasu hovoří generální ředitel Václav
Kasík o tom, že je třeba se dobře a včas připravit na vysílání
a služby Českého rozhlasu během českého předsednictví v Radě
ministrů Evropské unie. Žádá, aby byl ke zvládnutí této
záležitosti vytvořen napříč vysílacími stanicemi i podpůrnými
divizemi Projektový tým a pověřuje autora tohoto článku rolí
jeho koordinátora. Činnost se jeví jako zajímavá a slibná už
proto, že je čas na její zvládnutí, dá se pracovat průběžně, v
klidu a s jasnou cílovou vizí.
Nejprve je nutné definovat, o co vlastně půjde. Brzy je
zřejmé, že se bude jednat o přípravu a následnou realizaci ve
dvou rovinách či spíše větvích. Český rozhlas musí během doby,
kdy se v Bruselu bude vše zásadní rozhodovat pod českou
taktovkou, navýšit počet svých pracovníků, a ti by měli získat
alespoň na dobu předsednictví vhodné zázemí. Kromě toho nás
čeká spolupráce s partnerskými rozhlasovými stanicemi po celé
Evropě, sdruženými v Evropské vysílací unii, protože budou od
nás v období od ledna do června 2009 očekávat a požadovat
služby takzvaného host broadcastera neboli, otrocky přeloženo,
hostitelského vysílatele. Tedy zajištění technologických i
organizačních podmínek pro svou práci během celé řady
ministerských jednání po celé České republice, včetně ostře
sledovaného setkání s Barackem Obamou anebo různých
mezikontinentálních summitů.
Listopad 2007 – Bruselská obhlídka
Shodou okolností jsme s programovým ředitelem Českého
rozhlasu, kolegou Richardem Medkem, přesně na den po roce opět
v Bruselu... Koncem listopadu 2006 nás tam, spolu se šéfem
rozhlasového vysílání do zahraničí Miroslavem Krupičkou,
pozval Evropský parlament, abychom poznali jeho veřejnou tvář
i jeho zákulisí, a nyní již přijíždíme na služební cestu v
rámci příprav na naše vlastní vysílání během předsednictví. Je
obvyklé belgické počasí tohoto období – pošmourno až deštivo,
nevlídno až lezavo. Ale lidé, s nimiž přicházíme do styku, nám
to svou vstřícností naštěstí vynahrazují.
Máme jasný cíl. Zjistit na vlastní oči, co vlastně může
zvládnout (a co již ne) stálý zpravodaj Českého rozhlasu v
Bruselu, kterým je toho času Vít Pohanka. Nedá moc práce si
uvědomit, jak náročná je – profesně i lidsky – jeho mise. Den
co den se v Evropské unii něco děje. A tak Vít s brašnou přes
rameno doslova kmitá mezi jednotlivými institucemi a budovami.
Vzhledem k tomu, že má navíc ještě na starosti i události v
celém Beneluxu, nemůže při nejlepší vůli zvládnout víc, než
podat aktuální informace o tom, co se právě odehrálo. Ale
většinou už nemá čas a sílu – i když schopnosti by zde byly –
zabývat se tím, proč se co stalo a jak nás, obyvatele této
země, to dříve či později ovlivní. A tudíž, že by nás to mělo
setsakramentsky zajímat.
Tak tedy dobrá, navýšíme bruselský tým dejme tomu o jednoho
analytika, kterým se po následné poradě programového vedení
stal redaktor ČRo 6 Ondřej Houska, a o reportéra s pohledem
pod pokličku a na lidské příběhy, konkrétně Jana Křelinu z ČRo
2 – Praha. Jenomže, odkud budou vysílat delší pořady, které
vyžadují patřičné zázemí, a kde také budou moci v klidu nejen
stříhat natočený materiál, ale také se připravovat, promýšlet,
kontaktovat, telefonovat?
 Jdeme
tedy nejprve do Českého domu, který si český stát pronajal na
několik let (jinak to nešlo) s akcentem na dobu předsednictví,
ale za účelem dlouhodobějšího využití i pro zástupce krajů,
institucí a třeba i kulturního či turistického centra. Tam, v
přímém sousedství s českou misí při Evropské unii, je však
takříkajíc vyprodáno – všechny vhodné prostory, v nichž by šlo
vybudovat studio, už používají diplomaté či úředníci. A tak se
jdeme poradit na kávu přes ulici, kde jakoby mávnutím
kouzelného proutku končí administrativní sektor a začíná čtvrť
restaurací a zábavy, ne nadarmo přezdívaná Kongo, protože
pořádně ožívá až za černočerné tmy. Kam se lze ještě s naší
žádostí obrátit? Zastavujeme se v Evropském parlamentu. Šéfka
tiskového odboru, ohnivě uhrančivá Karima Ben-Salah, nám
ukazuje takzvaný vox box, debatní prostor pro média vybudovaný
přímo v prostoru před jednacím sálem, který nabízí aktuální
možnost „odchytu“ europoslanců, ale jen málo klidu na hovor,
který by šel alespoň přiměřeně do hloubky a ke kořenu jevů. Na
blízkém rušném náměstí sedáme proto do taxíku družného,
upovídaného Alžířana a udáváme mu adresu: Avenue Palmerston,
Pražský dům.
Sotva se vymotáme z euročtvrti, která prakticky v bruselském
centru srovnala postupně, během několika desítek dekád od
padesátých let minulého století do této doby, původní zástavbu
ve prospěch kancelářských mrakodrapů, ocitáme se rázem v jiném
světě. Pražský dům, jak se oficiálně říká Zastoupení hlavního
města Prahy v Bruselu, se totiž nachází v nesmírně půvabném
prostředí, kterému dodnes vévodí atmosféra ryzí člověčiny.
Tomu, kdo neviděl, je užitečné to místo a onen dům popsat.
Trocha historie nikoho nezabije – Pražský dům
Budova se nachází mezi dvěma krásnými náměstími, Marie-Louise
a Ambiorix. Ta tvoří spolu se samotnou Avenue Palmerston jeden
parkový celek, harmonicky propojený systémem fontán a jezírek.
Voda ostatně sehrávala v dějinách tohoto prostoru významnou
„krajinotvornou“ roli. V historických mapách či na dobových
rytinách najdete velké rybníky, jeden hned u někdejšího
kardinálova zámku, a v knihách oceníte důmyslný systém čerpání
vody, který zde existoval už od patnáctého století. Odjakživa
zde bydlela bruselská elita, původně tedy šlechta a poté
movité měšťanstvo. Domy jsou vysoké a úzké, s jasným půdorysem
a členěním. Dole, pod schody, v suterénu bydlívalo
služebnictvo. Ve zvýšeném přízemí, s majestátním výhledem po
okolí, se nacházejí přijímací reprezentativní prostory, kterým
lze jen stěží ublížit pojmenováním obývací pokoje, i když v
podstatě tuto funkci dnes vesměs plní. Pak je první podlaží,
kde žijí majitelé, a stoupá to vzhůru před místnosti pro hosty
až po podkroví pro děti či chůvu nebo pokojskou.
Myslím, že nic nepřeženu konstatováním, že takzvaný Pražský
dům patří v tomto výlučném prostředí k nejkrásnějším a že je
nezbytné pražskému magistrátu poblahopřát k tomu, jak
prozíravě jej před lety zakoupil. Dům byl postaven na sklonku
devatenáctého století a po řadu generací jej obývala – a svou
ordinaci v něm měla – rodina zubařů, u níž se dávala ošetřovat
vskutku elitní klientela. Členy královské rodiny počínaje a
vysokými úředníky Evropské unie konče. Těm ale doslova sklaplo
ve chvíli, kdy jsme dům získali my, přesněji hlavní město naší
republiky, jako sídlo jednání, výstav a prezentací.
Nacházíme zde rychle společnou řeč s přestaviteli této
„pražské ambasády“, ředitelkou Lucií Čadilovou a jejím
zástupcem Martinem Dubem. Po krátkém, ale hutném jednání nám
rovnou ukazují jednu místnost, která je shodou okolností právě
volná a může být využita jako prozatímní (či dlouhodobě
funkční?) studio Českého rozhlasu. Odcházíme s oprávněnou
nadějí, že je vše předběžně dohodnuto. Brusel se uchyluje do
restaurací na mušle s hranolky, my odjíždíme na letiště.
Září 2008 – budování studia
 Během
první poloviny loňského roku je v rámci rozhlasu i s
magistrátem vše dořešeno a smluvně potvrzeno. Za více než
rozumných podmínek bude mít od listopadu 2008 minimálně do
července 2009 Český rozhlas v rámci Pražského domu k dispozici
své vysílací a natáčecí studio, které budou střídavě využívat
všichni tři, kteří toto veřejnoprávní médium dočasně v Bruselu
zastoupí: kromě zmíněných Ondřeje Housky a Jana Křeliny také
zbrusu nový zpravodaj Pavel Novák, který vystřídal Víta
Pohanku, přesunutého do Washingtonu.
Nastává příhodná chvíle k vybavení a vybudování rozhlasového
studia. Ředitel veškeré rozhlasové techniky Martin Zadražil
pověřuje svého kolegu Petra Lehnerta, aby se s nezbytným
technologickým „aparátem“ a s hrstkou spolupracovníků vypravil
do Bruselu. Je nutno ověřit podmínky jak místní, tak v rovině
propojení Brusel – Praha, a zařídit místnost tak, aby
vyhovovala nejen moderátorům, ale také či především jejich
očekávaným hostům, významným a zajímavým Čechům působícím
v unijních strukturách. Dohromady jich v expertních týmech,
poslaneckých poradních štábech a na jiných pozicích až k té
nejvyšší, komisařské, prý působí takřka tisíc! Už brzy se
mnozí z nich dostanou do vysílání Českého rozhlasu...
Leden až červen 2009 – Evropě to ozvučíme
Už od prosince 2008 je bruselský tým ve složení stálý
zpravodaj – analytik – reportér na místě. Jistěže ne vždy
pobývají v „hlavním městě Evropy“ všichni, smyslem je
kombinovat jejich pobyty tak, aby ve vzájemné součinnosti
zachytili a zmapovali důležité milníky našeho předsednictví.
Nic není nadužíváno, stále se v rozhlase myslí na
koncesionářské poplatky, za každou korunou ze zvláštního
zúčtovacího střediska vidíme konkrétního člověka, který
přispívá konkrétní měsíční částkou na veřejnoprávní službu, na
naše vysílání...
A podle toho vše organizujeme. Dlužno říci, že s báječnou
vstřícností ze strany vedení Pražského domu, který nám vychází
vstříc, přestože má dost práce se zaučováním stážistů, příprav
výstav a jejich vernisážemi, jakož i s přijímáním významných
hostů jak z Česka, tak z bruselské administrativy. Prozatím
(tyto řádky píšu v polovině května) se jen jednou stalo, že si
takříkajíc „klekl“ počítač v našem bruselském studiu.
Samosebou to bylo v neděli. Okamžitě se rozžhavily mobily na
trase Brusel – Praha a zpět. Na dálku se diagnostikovalo, o co
vlastně půjde, fundovaně zasahoval i moderátor, pro něhož
technika dnes už nemůže a nesmí být španělskou vesnicí. A
nakonec se v praxi, během jednoho dvou dnů, projeví evropské
propojení.
Rozhlas nahlásí v Praze tamní poruchu zdejší pobočce
počítačového výrobce. Ten podá zprávu do Bruselu s pokynem, ať
se místní servisní technik vypraví do Pražského studia a
proveden výměnu vadných dílů. Což se také stane, navíc v
tempu, které prý v belgických poměrech nebývá běžné.
Červen 2009 aneb Z Prahy do Bruselu a zpět
Jak se české předsednictví blíží ke svému konci, vzniká na ose
Český rozhlas 2 – Praha a Zastoupení hlavního města Prahy v
Bruselu nápad ohledně dalšího střípku do mozaiky celkové
spolupráce. Naše vysílání čeká letní období, pro něž je
příznačné navýšení posluchačských soutěží, které mají mít
veřejnoprávní úroveň i patřičnou odměnu pro vítěze. Co
kdybychom do toho tentokrát zapojili Brusel?
Pražský dům souhlasí, a projekt je zanedlouho na světě. V čem
spočívá? O tom se jistě – a možná nejednou, ale opakovaně –
dočtete podrobněji na jiných stránkách Týdeníku Rozhlas. A tak
jen v kostce. Absolutní vítěz této vědomostní rozhlasové
soutěže bude – s partnerkou či partnerem – pozván na několik
dnů v závěru června do Bruselu, kde se stane hostem tamního
Pražského domu. Bude tam ubytován a reportér Českého rozhlasu
mu umožní nahlédnout do institucí Evropské unie. Věřím, že se
výherce nebude nudit ani ve volném čase, kdy se může – záleží
na přesném termínu návštěvy – zúčastnit i závěrečné street
party našeho předsednictví anebo i vernisáže výstavy o Emě
Destinnové přímo v Pražském domě. A jsem si jist, že bude
ochoten se alespoň minimálně podílet i na nákladech na tento
prestižní výlet, byť jen v rovině stravování – alespoň pozná,
jak to v EU chodí, protože tam přece každý žadatel o granty,
podporu, zkrátka o peníze musí do společného pytle trochu
přihodit, aby ujistil hlavního dárce, že má o věc skutečný
zájem a že si jí považuje.
Takže, bon voyage!
Jiří Vejvoda, ředitel Českého rozhlasu 2 – Praha |
