|
|
Jiří Kout,
dirigent
Vrátil jste se do vlasti později než někteří vaši kolegové s
podobným osudem – až v polovině devadesátých let. Proč?
Já se nechtěl vracet hned, protože se mi nelíbilo to všecko
kolem. Viděl jsem, že se vrací mnoho lidí, kteří se nechají
oslavovat a tvrdí o sobě, že dělali na Západě velkou
kariéru... Já tomu chtěl uniknout.
 Přitom
jste brzy dostal pozvání dirigovat ve Stavovském divadle, a
odmítl jste ho.
Ale to bylo z jiných důvodů. Šlo o pozvání šéfa opery
Národního divadla, abych dirigoval Dona Giovanniho u
příležitosti znovuotevření Stavovského divadla. Vnímal jsem to
jako velkou čest, ale bylo to pro mne nepřijatelné, protože
tady bylo několik operních dirigentů, kteří si minulý režim
protrpěli a zasloužili si, aby u znovuotevření Stavovského
divadla byli – rozhodně víc než já, který žil v cizině.
Vypadá to, že jste ve světě nevyměnil svou uměleckou a lidskou
pokoru za sebestřednost a ostré lokty, jak to bývá pro
nejednoho umělce příznačné. Neměl jste s tím problémy?
Nedělá mi problém zůstat takový, jaký jsem byl vždycky.
Hned po návratu jste se doma proslavil operními i dalšími
vokálně instrumentálními projekty, které vůbec hrají ve vaší
hudební kariéře dominantní roli. Chtěl jste být vždycky
především operním dirigentem?
Měl jsem operu od samého začátku rád. Studentská léta jsem
hodně trávil v Národním divadle na bidýlku. A při vší
skromnosti – páni profesoři, kteří vyučovali operu, mi říkali,
že mám smysl pro divadlo a čich na zpěváky. Brzy jsem zjistil,
že měli možná pravdu. Léta jsem se opeře věnoval s velkou
chutí a láskou. S přibývajícími roky to ale jde čím dál hůř,
protože u velkých oper se musí i pět hodin stát u
dirigentského pultu. Což už já ze zdravotních důvodů nemůžu.
Měl jste někdy příležitost setkat se ve světě s Rafaelem
Kubelíkem?
Poprvé jsem se s ním setkal v Hamburku, když tam měl premiéru
Dona Carlose. Krátce jsem s ním mluvil, ale jelikož jsem sám
muzikant, tak vím, jak je rušivé, když za mnou před
představením nebo o pauze někdo přijde. Proto šlo jen o velice
krátké pozdravení. A potom jsem se s ním ještě sešel při jiné,
smutnější příležitosti: na jeho posledním vystoupení
s mnichovským orchestrem v Düsseldorfu. Bylo to v průběhu
velkého turné po Německu, které ale musel přerušit. Pamatuji
se, že orchestr byl nesmírně nešťastný, když řekl, že už
nemůže jet dál. Byl těžce nemocný a měl veliké bolesti. Musel
odjet do Kalifornie, tamní klima mu dělalo dobře. A já zažil –
a byl to pro mne nádherný i smutný okamžik zároveň, jak i
mladí hráči orchestru plakali. Milovali ho...
Při práci na opeře musí dirigent úzce spolupracovat
s režisérem, zatímco u koncertního pultu je odpovědnost jen na
dirigentovi. Jaké máte zkušenosti s režiséry? Musel jste se
s nimi někdy utkávat?
Operní dirigent musí spolupracovat s režisérem; pokud by dělal
jen takzvaně svou práci, tedy staral se pouze o orchestr, tak
podle mne nepatří do divadla. V mých letech jsem na tom už
naštěstí tak, že si mohu dovolit luxus: pokud se mi režisér
nezamlouvá, nediriguju. Dřív jsem musel ledacos spolknout, ale
moc konfliktů jsem stejně neměl, protože inscenace, na kterých
jsem pracoval, byly v podstatě „normální“. Vím, že divadlo
nemůže být muzeum, musím respektovat vývoj na scéně, který jde
mílovými kroky. A musím říct, že s mnoha současnými režiséry
mám výborné zkušenosti, spolupráce s nimi byla báječná. Jistě
byli i tací, s nimiž jsem nespolupracoval zas tak rád, ale
podruhé jsme se už nemuseli setkat. A tuto zásadu dodržuji.
Agáta Pilátová, publicistka
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 19. 5.
Foto Dagmar Kneřová |
