|
|
 Jiřina
Šiklová, socioložka
Kdo je dneska vlastencem?
Jsou fanoušci jásající nad vítězstvím České republiky ve
fotbale nebo v hokeji správní vlastenci? A jsou vlastenci ti
holohlaví kluci pochodující městy a hájící zájmy bílých Čechů?
Ne. Obojí je jen „stádní“ chování, propůjčující jedinci
kolektivní identitu.
V takové skupině, jásající, nebo militantní, se člověk
sdružuje, protože se bojí, že sám v soutěži s druhými
neobstojí. Když naši fotbalisté či hokejisté prohrají, jejich
obdivovatelé je zatratí. Nevyhráli, zklamali, nemůžeme se jimi
chlubit, a proto se na ně zlobíme.
Je dobrým vlastencem ten, kdo odmítá začlenění do Evropské
unie, protože by to omezilo naši státní suverenitu? Kdyby nás
bylo desetkrát tolik, snad bychom „my“ mohli poroučet těm
druhým, ale při naší geografické poloze i rozloze je asi
vlastenečtější udržovat se sousedy dobré vztahy a pokusit se s
nimi dohodnout.
Dohoda se sousedy i s druhými státy je vždy kompromisem
dosaženým na podkladě jednání i vzájemných ústupků. Platformou
pro ni je v tomto čase Evropská unie, která není „vynálezem“
Západu, ale pokračováním myšlenky Panevropy, o níž již před
rokem 1914 diskutoval Tomáš Garrigue Masaryk s hrabětem
Coudenhove-Kalergim.
Vlastenectví je něco jako láska. Je to vztah dlouhodobě
vytvářený na podkladě osobních i sdílených prožitků. Člověka,
ke kterému mám citový vztah, přece neopustím jen proto, že měl
jednou smolný den. V případě opravdového vlastenectví do
tohoto vztahu k vlasti spadají i činy mých předků v minulosti,
zařazení jejich i moje do přírodního i společenského
prostředí.
Vlastenectví vytváří i můj vztah ke krajině, půdě, i ty
pohledy na krajinu s kapličkami a božími muky. A je
nepodstatné, zda nápis nad dveřmi „Buď vítán, kdo s dobrým
úmyslem vcházíš“ je napsán česky, nebo německy, latinkou, nebo
švabachem. Nápis INRI nad hlavou Ukřižovaného taky není
zkratkou v češtině, a přesto patří k té cestě, po které chodím
a kudy budou chodit i moje děti.
Vlast je něco, co vlastním, i když to není ve smyslu právním
můj majetek. Je to prostor, ke kterému cítím odpovědnost,
spojovací článek mezi generacemi, a současně most vedoucí
k těm, kteří zde budou žít po mně. Proto se opravdoví
vlastenci snaží tuto krajinu udržovat a dělat něco ve prospěch
těch, ke kterým patří. Jakkoli to může znít nepravděpodobně,
takoví lidé skutečně existují. Většinou jsou to knihovnice
z menších měst, evangeličtí faráři, učitelky, které nadšeně
připravují pro druhé různé besedy, vytvářejí a udržují to,
čemu se říkává kulturní život města.
Jezdím „po vlastech českých“ často, přednáším v Klatovech,
Sušici, Humpolci, Čelákovicích, Rožnově, Vsetíně a tyto lidi
všude potkávám. Není jich mnoho, je to však profilující
minorita, která dává těm lhostejným podněty a společnosti
tvar. Z podobného úsilí našich vlastenců se formoval v 19.
století tento národ a později i stát. Obdivuji je, vážím si
jich.
|
