|
|
Pavel Brázda,
malíř
Nedávno jste v Praze vystavil své nejnovější práce, na kterých
spolupracujete s počítačem. Pomáhá technika umění?
Tomu mému jistě. Novou technikou navazuji na své dřívější
obrazy, které jsem maloval akrylovými nebo olejovými barvami.
A výsledky jsou mnohdy lepší. Počítačové provedení je
čistější, tvary lépe vystupují, barvy jsou plnější. K tomu
uspořím kvantum mechanické práce. Nemyslím si ale, že by se
z počítačové malby měla stát technika univerzální. Jsem si
však jistý, že rozšiřuje možnosti realizace klasického
závěsného obrazu. A o ten mi jde.
 Jak
vaše počítačová malba vzniká?
Začínám tužkovými skicami, potom definitivně vypracuji kresbu,
neskenuji ji do počítače a v něm začíná postupná hra
s barvami. Někdy dělám několik barevných variací. Na výsledné
provedení ovšem moje tiskárna nestačí, takže bylo třeba spojit
se s odborníkem na tyto věci, panem Slukou. Jeho firma dokáže
dokonalým způsobem převést na plátno to, co vidím na monitoru.
Na vašich nových plátnech se častokrát sváří symbolika božská
se symbolikou ďábelskou. Na čí straně stojíte vy?
Já plně nedůvěřuji ani jedné z těchto stran, protože na
vytváření světa se podílely obě tyto bájné bytosti. Dobro a
zlo jsou propletené. Představu boha, který je vševědoucí,
všemohoucí a přitom dokonale dobrotivý, nemohu ve srovnání se
skutečností, která tu je a kterou známe, přijmout. Pro
krutost, bezohlednost a netečnost, jež stojí už v jejích
pradávných přírodních základech. Představy dobra a zla se v
různých mytologiích vykládají různě. Třeba hinduismus je o
něco realističtější než křesťanství, v tom, že pracuje jak
s bohy, kteří tvoří, tak s těmi, kteří ničí. Ovšem odkud
pochází svět, který mají mít všelijaká božstva na starosti, a
jaký by měl být jeho konečný smysl, vím stejně málo jako
kdokoli druhý.
Svoji letošní výstavu, která má aktuálně reprízu v Brně, jste
pojmenoval Ukázka z lidské komedie. Kam tím titulem míříte:
k Dantovi, Ladislavu Klímovi, Saroyanovi?
I když se to může dotýkat i tak rozdílných pojetí, je to věcí
mého osobního zaměření. To, co ve svém díle sleduji, je
především komedie. Tragédii jako obecnému údělu, který
zasahuje tolik lidí i všech živých bytostí, jsem – kromě
občasných depresí – nikdy nepodléhal. Zajímá mne především to,
co se dá v dobré míře přežít. Svět, ve kterém žijeme, je sice
absurdní, ale domnívám se, že je třeba, aby nad ontologickým
pesimismem převážil, pokud možno, vitální optimismus. Aby se i
dramatické situace a příběhy odlehčily humorným odstupem. Jak
v díle, tak v životě. Rád bych, aby lidé z mé práce, přesněji
hry, měli dobrý dojem, aby je povzbuzovala, až rozveselovala
ne méně, než rozveseluje mne.
Odkud čerpáte náměty pro své obrazy?
Vznikají velice iracionálním způsobem. Způsobem, který je
analogií, jak se psychoanalyticky říká, snové práce. Každý
motiv, který se mi zjeví, si následně vykládám – podobně jako
sen. Tím se motiv tematizuje a já přicházím na to, o co
vlastně jde. Často se mi stává, že poté, co téma zformuluji,
zachytím ve skice nebo v konečném názvu, poznám v něm některou
svoji situaci. Tomu se člověk opravdu rád zasměje.
Vitální optimismus vám byl vlastní odjakživa, nebo se dostavil
až po devětaosmdesátém roce, kdy se vám začaly otvírat
možnosti?
 S
Chartou 77 a prvními protikomunistickými demonstracemi, natož
listopadovou revolucí, se posílil. Do té doby jsem žil
naprosto stranou, v podzemí. A to ve zcela konkrétním podzemí:
značnou část života jsem pracoval dost spokojeně a svobodně
v koksové kotelně a vytápěl I. zubní kliniku a děkanát
lékařské fakulty v Praze. Tak radikální změnu jsem už nečekal,
nevěřil jsem, že se jí dožiji. Takže překvapení bylo velmi
radostné a úlevné. A rozdíl mezi šedivou klecí socialismu a
barevnou kapitalistickou džunglí obrovský. Najednou se mi
otevřela možnost života s až nečekaně dobrým koncem. Ale pokud
jde o humor, ten byl v mém díle přítomný i po osmačtyřicátém
roce. Tehdy to byl humor černý, dnes má barvu bílou.
Čím se liší bílý humor od černého?
Bílý humor je prostě řečeno veselejší a čistší. Takoví jsou
třeba už Závodníci, které jsem maloval v letech 1956–58. Jde o
sérii obrazů, které zachycují pozoruhodnou lidskou vlastnost:
soutěžení jednotlivců nebo systémů. Ta díla vznikala v době,
kdy Chruščov vyhlásil svůj závod s kapitalismem: chtěl jej
dohnat, ba předehnat. Já k závodění nemám jednoznačně záporný
vztah, i já jsem účastníkem takového závodu; dnes závodím
přinejmenším o čas. A k tomu je mi blízké spojení člověka a
stroje. Jeho konkrétním projevem je i má aktuální práce
s počítačem.
Radim Kopáč, publicista
Foto Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 12. 5. |
